Když po mně manžel chtěl platit nájem: Příběh o ztracené důvěře a hledání sebe sama

„Takže mi chceš říct, že když už teď pracuješ, měla bys platit půlku nájmu?“ zeptal se Petr a jeho hlas zněl tvrději, než jsem kdy slyšela. Seděla jsem v kuchyni, v ruce hrnek s vlažným čajem, a v hlavě mi hučelo. Náš syn Matýsek spal vedle v pokoji, jeho tiché oddechování bylo jediným uklidňujícím zvukem v tom napjatém tichu.

„Petře, vždyť jsme rodina. Já přece pracuju jen na půl úvazku, abych zvládala Matýska. Ty vyděláváš třikrát tolik…“ snažila jsem se vysvětlit, ale on mě přerušil mávnutím ruky.

„To je jedno. Každý by měl platit svůj díl. Už nejsme v době, kdy chlap všechno táhne. A navíc – já platím hypotéku, elektřinu, internet… Ty bys mohla aspoň přispět na nájem a na plíny.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá podlaha. Vždycky jsme si byli blízcí, plánovali jsme společnou budoucnost, těšili se na dítě. A teď? Najednou jsme byli dva spolubydlící, kteří si rozpočítávají, kdo kolik utratí za toaletní papír.

Začalo to nenápadně. Po porodu jsem byla dlouho doma, Petr pracoval v IT firmě a já se starala o domácnost. Když byl Matýskovi rok, našla jsem si práci na poloviční úvazek v místní knihovně. Chtěla jsem přispět, být užitečná, nebýt jen „na krku“. Ale místo vděku přišlo tohle.

„Myslíš, že je fér, abych všechno platil sám?“ ptal se mě Petr večer, když jsme seděli u televize. „Všichni moji kamarádi mají doma ženský, co taky makaj. A ty…“

„Já makám! Jenom to není tolik peněz,“ vyhrkla jsem. „A starám se o Matýska, vařím, peru, uklízím…“

„To je tvoje volba,“ pokrčil rameny. „Já tě o to neprosím.“

Slova mě bodala jako jehly. Začala jsem si všímat, že Petr je čím dál odtažitější. Přestal se mnou mluvit o svých pocitech, večery trávil u počítače nebo s kamarády v hospodě. Když jsem se ho ptala, co se děje, jen mávl rukou: „Nic, nech mě být.“

Jednou jsem zaslechla, jak si s kolegou volá: „Hele, Lucka už taky něco vydělává, tak jsem jí řekl, ať platí půlku nájmu. No co, nejsme žádná charita.“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufry a odejít. Ale kam bych šla? Měla jsem malého syna, poloviční plat a žádné úspory. Moji rodiče bydleli v paneláku na druhém konci Prahy, sami měli málo.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala, jak se cítím. „Dneska mi Petr řekl, že bych měla platit i za Matýska. Prý je to fér. Bolí mě z toho srdce.“

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala své nejlepší kamarádce Janě. „Jani, já už to nezvládám. Petr se ke mně chová jako k cizí. Pořád mi vyčítá peníze, všechno počítá…“

Jana byla šokovaná. „To snad nemyslí vážně! Vždyť jste rodina! Vždyť jsi doma s malým, to je práce na plný úvazek!“

Začala jsem si všímat, že nejsem jediná. V maminkovských skupinách na Facebooku se objevovaly podobné příběhy. „Manžel mi vyčítá, že málo vydělávám.“ „Můj partner chce, abych platila půlku všeho, i když jsem na mateřské.“

Jednoho dne jsem se rozhodla s Petrem promluvit naposledy. „Petře, takhle to dál nejde. Já už nemůžu žít s pocitem, že jsem ti na obtíž. Buď budeme rodina, nebo spolubydlící. Ale já chci být milovaná žena, ne účetní.“

Petr se na mě dlouho díval. „Já nevím, Lucko. Možná jsme si každý představovali život jinak.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Začala jsem hledat možnosti – právní poradnu, azylový dům pro matky s dětmi, přivýdělek navíc. Bylo to těžké, ale věděla jsem, že musím myslet na sebe a na Matýska.

Když jsem se po pár týdnech stěhovala k rodičům do paneláku na Jižním Městě, brečela jsem. Ale cítila jsem i úlevu. Najednou jsem měla klid. Matýsek si hrál s babičkou a já věděla, že už nikdy nebudu žít s někým, kdo mě nutí počítat každou korunu.

Dnes je to rok od našeho rozchodu. Pracuji na plný úvazek v knihovně, Matýsek chodí do školky a já se učím být sama sebou. Občas mě přepadne smutek – proč to muselo skončit takhle? Ale vím, že jsem udělala správné rozhodnutí.

Někdy si večer sednu s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde se v lidech bere ta potřeba všechno počítat? Kdy se z lásky stane účetnictví? A je možné ještě někdy někomu opravdu důvěřovat?