Kytice růží a ticho v srdci: Příběh jedné české manželky

„Pro tebe,“ řekl Petr a položil kytici rudých růží na stůl. Jeho hlas zněl až podezřele vřele. Stála jsem u kuchyňského stolu, ruce mokré od vody, brambory v dlaních. Srdce mi poskočilo, ale hned nato se mi v krku udělal uzel. Kdy mi naposledy přinesl květiny jen tak? Ani na výročí si nevzpomněl, natož aby mě překvapil v obyčejný čtvrtek.

„Děkuju,“ zašeptala jsem, ale v hlavě mi vířily otázky. Petr se usmál, políbil mě na tvář a šel do obýváku. Slyšela jsem, jak zapíná televizi, jako by se nic nestalo. Vzala jsem růže do ruky, přivoněla k nim a snažila se zahnat ten zvláštní pocit. Byly nádherné, čerstvé, přesně takové, jaké jsem měla ráda. Ale proč zrovna dnes?

Večer byl zvláštně tichý. Petr seděl u televize, já krájela zeleninu na polévku a děti si hrály v pokojíčku. Když jsem mu nesla večeři, všimla jsem si, že pořád kontroluje mobil. Vždycky byl trochu tajnůstkář, ale poslední týdny to bylo horší. Časté přesčasy, nové heslo na telefonu, krátké odpovědi. „Mám hodně práce, Jano,“ říkal pokaždé, když jsem se ptala.

Ten večer jsem nemohla spát. Petr už dávno klimbal vedle mě, ale já zírala do stropu a v hlavě mi běžely všechny ty malé detaily, které jsem doteď přehlížela. Růže na stole voněly až příliš sladce. Vstala jsem a šla do kuchyně. V kabelce jsem našla účtenku – byla tam, schovaná mezi papíry. Květinářství U Lípy, 1 200 korun. Tolik by za květiny pro mě nikdy neutratil.

Druhý den ráno jsem byla jako na trní. Petr odešel do práce dřív než obvykle. Děti jsem vypravila do školy a pak jsem seděla u stolu s kávou a účtenkou v ruce. V hlavě mi zněla slova mojí maminky: „Jestli máš pocit, že něco není v pořádku, většinou máš pravdu.“

Odpoledne jsem šla do květinářství U Lípy. Paní za pultem mě poznala. „Dobrý den, paní Novotná! Manžel tu byl včera, že?“ usmála se. „Ano…“ odpověděla jsem tiše. „Vybral krásné růže. Říkal, že jsou pro paní Martu.“

Zamrazilo mě. „Pro paní Martu?“ zopakovala jsem a snažila se nezhroutit. „Ano, prý má dnes narozeniny.“

Vyšla jsem ven a svět kolem mě se rozmazal. Marta. Petrův kolegyně z práce. Vždycky o ní mluvil s obdivem, ale nikdy mě nenapadlo…

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Děti přišly ze školy a já jim mechanicky připravila svačinu. Petr přišel domů později než obvykle. „Promiň, zdržel jsem se v práci,“ řekl a ani se mi nepodíval do očí.

Večer jsem ho konfrontovala. „Pro koho byly ty růže, Petře?“ zeptala jsem se tiše, když děti usnuly.

Ztuhl. „Pro tebe přece.“

„Nelži mi. Byla jsem dnes v květinářství.“

Chvíli mlčel, pak si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Jano… já… je to složité.“

„Jak složité? Máš poměr s Martou?“

Dlouhé ticho. Pak přikývl.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali – dům, rodinu, sny – najednou ztratilo smysl. „Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Půl roku,“ zašeptal.

Seděla jsem naproti němu a cítila, jak se ve mně mísí vztek, smutek i bezmoc. „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi lhal?“

„Nechtěl jsem ti ublížit. Nechtěl jsem přijít o děti… o tebe.“

„Ale už jsi mě ztratil,“ řekla jsem tiše.

Následující dny byly jako zlý sen. Petr spal na gauči, doma panovalo ticho a napětí. Děti cítily, že je něco špatně, ale nevěděly co. Maminka mi volala každý den a ptala se, co se děje. Neměla jsem sílu jí to říct.

Jednoho večera přišla dcera Anička za mnou do ložnice. „Mami, proč jsi smutná?“ objala mě a já poprvé od té chvíle brečela nahlas.

Začala jsem přemýšlet, co dál. Odpustit? Odejít? Kvůli dětem? Kvůli sobě? Petr prosil o druhou šanci, sliboval, že s Martou skončí. Ale já už mu nevěřila.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr řekl: „Jano, já vím, že jsem všechno pokazil. Ale nechci přijít o rodinu.“

Podívala jsem se na něj a poprvé jsem cítila klid. „Možná už nejsme rodina, jakou jsme byli. Ale pořád jsme rodiče našich dětí. A to je teď to nejdůležitější.“

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké, bolestivé, ale aspoň jsme spolu mluvili. Dětem jsme vysvětlili, že někdy se dospělí hádají a někdy už spolu nemůžou být jako dřív, ale že je máme pořád rádi.

Nevím, jestli někdy dokážu Petrovi odpustit. Ale vím, že musím myslet i na sebe. Na to, co chci já, ne jen na to, co ode mě čeká okolí nebo rodina.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě prožívá totéž a mlčí? Proč máme takový strach říct pravdu nahlas? Co byste udělali vy na mém místě?