Týden bez spánku: Jak mi zmizel manžel a život se obrátil vzhůru nohama

„Kde je táta?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí v pátek ráno zaplétala copánky. Její hlas byl tichý, ale v očích měla strach, který jsem tam nikdy předtím neviděla. Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila slzy. Už pátý den jsem nespala pořádně ani hodinu. Všude v bytě bylo ticho, které mě dusilo.

„Táta musel na chvíli pryč, zlato,“ zalhala jsem. Sama jsem nevěděla, kde je. V pondělí večer jsme se pohádali. Bylo to kvůli penězům, kvůli jeho práci, kvůli tomu, že byl poslední dobou pořád unavený a podrážděný. „Tohle už nejde, Lenko,“ řekl mi tehdy. „Já už nemůžu.“ Odešel do ložnice a ráno už tam nebyl. Nechal jen vzkaz: „Potřebuju čas.“

Od té chvíle jsem byla jako ve zlém snu. Máma mi volala každý den. „Lenko, musíš být silná kvůli Aničce. On byl vždycky slabý, víš to sama.“ Její hlas byl tvrdý, jako by mě chtěla přesvědčit, že za všechno může on. Ale já věděla, že to není tak jednoduché.

Večer jsem seděla v kuchyni a zírala na hrnek s kávou, který už dávno vystydl. Anička spala v pokoji a já poslouchala ticho bytu. Najednou mi přišla zpráva od sestry: „Mluvila jsi s ním? Máma říká, že je u něj všechno v pořádku.“ Rozčílilo mě to. Proč se všichni baví o mém životě beze mě?

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali, když jsem procházela kolem. Věděli to – v malém městě se nic neutají. V poledne mě zastavila šéfová: „Lenko, jestli potřebuješ volno, řekni. Vím, že to máš těžké.“ Jen jsem přikývla a rychle odešla na záchod, kde jsem se rozbrečela.

Večer přišla máma. Bez pozvání, jako vždycky. „Musíš se vzpamatovat,“ řekla hned ve dveřích. „Kvůli Aničce. A taky kvůli sobě.“ Sedla si ke stolu a začala mi radit, co mám dělat – jako by to byla její domácnost, její život. „Měla bys mu napsat. Nebo ho aspoň hledat. Takhle to nemůžeš nechat.“

„A co když nechce být nalezený?“ vyhrkla jsem. Máma se na mě podívala s tím svým známým pohledem – směs lítosti a odsouzení. „On nikdy nebyl dost silný pro rodinu,“ řekla tiše.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o všem, co jsme si s Petrem řekli i neřekli. Bylo toho tolik nevyřčeného – jeho únava, moje výčitky, naše společné mlčení u večeře, když Anička kreslila obrázky a my předstírali, že je všechno v pořádku.

Ve středu mi volal jeho bratr Tomáš. „Lenko, Petr je u mě. Potřebuje čas.“ Jeho hlas byl opatrný, jako by se bál, že mě rozbije jediným slovem. „Je zlomený. Ale není to tvoje vina.“

„A čí je to vina?“ vyjela jsem na něj. „Moje? Jeho? Mámy? Práce? Hypotéky? Tohle není fér!“ Tomáš mlčel a pak jen tiše řekl: „Všichni jsme unavení.“

Další dny byly jako v mlze. Chodila jsem do práce, starala se o Aničku, odpovídala na otázky sousedů a snažila se tvářit, že všechno zvládám. Ale uvnitř mě něco pomalu umíralo.

V pátek večer jsem seděla s Aničkou u stolu a ona mi podávala svůj obrázek – rodinu, která se drží za ruce. „A kde je táta?“ zeptala se znovu.

„Táta nás má pořád rád,“ zašeptala jsem a objala ji.

Ten večer jsem napsala Petrovi zprávu: „Chybíš nám. Nechci tě tlačit, ale potřebujeme tě oba.“ Odpověď nepřišla.

V sobotu ráno mi máma volala znovu: „Musíš být silná, Lenko. Život jde dál.“ Ale já už nevěděla, co znamená být silná.

V neděli večer jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy nad městem. Přemýšlela jsem, jestli jsme mohli něco udělat jinak. Jestli jsme mohli víc mluvit, míň se hádat, víc se objímat.

A tak tu teď sedím, sama s Aničkou, a ptám se: Je možné zachránit rodinu, když jeden z nás už nechce bojovat? Nebo jsme všichni jen oběťmi svých vlastních slabostí?