Když se půl roku po pohřbu objevil můj nevlastní bratr – a všechno mi vzal

„Tohle je omyl. To prostě nemůže být pravda!“ křičela jsem na advokátku, která seděla naproti mně v malé kanceláři na Smíchově. Bylo dusno, pot mi stékal po zádech a ruce se mi třásly. „Paní Nováková, chápu, že je to pro vás těžké, ale podle závěti a platných zákonů je pan Tomáš Dvořák jediným dědicem nemovitosti i většiny majetku.“ Její hlas byl klidný, skoro lhostejný. Jako by mluvila o počasí, ne o mém životě.

Ještě před půl rokem jsme s mámou a tátou seděli u stolu, smáli se a hádali, kdo umyje nádobí. Pak přišla ta nehoda – auto, kluzká silnice u Jihlavy, dvě minuty a všechno bylo pryč. Pohřeb byl rozmazaný v mlze slz a prášků na uklidnění. Zůstala jsem sama v našem bytě na Vinohradech, s pár přáteli, kteří se postupně vytráceli, protože nevěděli, co říct.

A pak, půl roku po pohřbu, zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál muž, kterého jsem nikdy neviděla. Vysoký, tmavé vlasy, ostré rysy. „Jsem Tomáš Dvořák. Tvůj nevlastní bratr.“

Zasmála jsem se. „To je nějaký vtip?“

„Ne. Jsem syn tvého otce. Mám tady všechny papíry. A taky právníka.“

Ten den se mi svět rozpadl pod rukama. Táta měl dítě s jinou ženou, o kterém jsem nikdy neslyšela. A teď, podle nějakého paragrafu, má Tomáš právo na všechno – na byt, na chalupu v Orlických horách, dokonce i na máminy šperky. Já? Dostala jsem pár tisíc na účet a krabici s fotkami.

„To není fér!“ křičela jsem na Tomáše, když jsme seděli v kuchyni. „Nic jsi pro tuhle rodinu neudělal! Nikdy jsi tu nebyl, neznal jsi mámu, neznal jsi mě!“

Tomáš se díval do stolu. „Já za to nemůžu. Otec mě nikdy nechtěl. Ale teď… tohle je moje šance. Potřebuju začít znovu.“

„A co já? Kam mám jít? Nemám nic!“

„To není můj problém,“ řekl tiše.

Následující týdny byly jako zlý sen. Musela jsem si najít podnájem, protože Tomáš chtěl byt prodat. Práci jsem měla jen na poloviční úvazek v knihkupectví, peníze mizely rychleji, než přicházely. Přátelé se mi vyhýbali, protože nevěděli, jak mi pomoct. Každý večer jsem seděla v malé garsonce na Žižkově a dívala se na fotky rodičů. Proč mi to táta nikdy neřekl? Proč mě máma neochránila?

Jednou v noci jsem napsala Tomášovi zprávu: „Prosím, nech mi aspoň chalupu. Je to jediné místo, kde jsem šťastná.“

Odpověď přišla ráno: „Promiň, už jsem ji prodal.“

Cítila jsem nenávist, jakou jsem nikdy nepoznala. Ale taky prázdnotu. Kdo vlastně jsem, když už nemám žádné kořeny? Když všechno, co tvořilo můj svět, někdo během pár týdnů rozprodal?

Začala jsem pátrat v rodinných dokumentech, hledala jsem skuliny v zákonech, mluvila s právníky. Všichni krčili rameny. „Tohle je běžné. Dědické právo je neúprosné.“

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v hospodě U Vystřelenýho oka. „Víš, co je nejhorší?“ řekla jsem jí. „Že mám pocit, že už nejsem nikdo. Že všechno, co jsem byla, bylo spojené s tím bytem, s tou chalupou, s rodiči. A teď… teď už nejsem nic.“

Lenka mě objala. „Jsi pořád ty. Ale chápu tě. Tohle je fakt na hlavu.“

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Musíte najít novou identitu. Váš život neskončil, jen se změnil.“

Ale jak najít novou identitu, když vás minulost pořád táhne ke dnu? Když každý den cítíte nespravedlnost a vztek? Když víte, že české zákony chrání papír, ne lidi?

Jednou jsem potkala Tomáše na ulici. Vypadal unaveně, starší, než si ho pamatuju. „Promiň,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, že ti to tolik ublíží.“

„To už je jedno,“ odpověděla jsem. „Stejně už nemám co ztratit.“

Dnes žiju v malém bytě, pracuju ve dvou zaměstnáních a snažím se začít znovu. Ale pořád mě pronásleduje otázka: Kdo vlastně jsem, když už nemám rodinu, domov ani minulost? A je možné někdy odpustit těm, kteří nám všechno vzali?

Co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec začít znovu, když vám někdo vezme celý svět?