Můj manžel mi poslal fakturu za společný život: Příběh o lásce, penězích a zradě v české rodině

„Tohle nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela e-mail s předmětem „Vyrovnání společných nákladů 2011–2024“. Seděla jsem v kuchyni, kde ještě voněla večeře, kterou jsem před chvílí dovařila. Děti už spaly a já čekala, že si dáme čaj a budeme si povídat jako dřív. Místo toho jsem dostala fakturu. Fakturu od vlastního manžela.

„Je to fér, Lenko,“ ozvalo se z obýváku. Tomáš ani nezvedl oči od televize. „Všechno jsem to spočítal. Tvoje část je 482 000 korun. Můžeš mi to posílat po splátkách.“

Zírala jsem na obrazovku a v hlavě mi hučelo. Všechny ty roky – společné dovolené v Krkonoších, nákupy na trhu v Holešovicích, dárky k Vánocům, splácení hypotéky na náš byt v Modřanech… To všechno teď bylo rozdělené na položky, řádky a čísla. Každý rohlík, každá jízdenka na tramvaj, každý dětský batůžek.

„Tohle přece nemůžeš myslet vážně,“ šeptla jsem znovu. „Jsme manželé. Máme dvě děti. Všechno jsme dělali spolu.“

Tomáš se konečně otočil. „Právě proto je fér to vyrovnat. Já platil většinu věcí. Ty jsi byla na mateřské, pak jsi pracovala na poloviční úvazek. Já jsem tahal celou domácnost.“

V tu chvíli se mi chtělo křičet. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem nespala kvůli dětem, na hodiny strávené vařením, praním, úklidem, na nekonečné schůzky ve školce a u lékaře. Nikdy jsem to nepočítala. Nikdy mě nenapadlo, že bych mu měla posílat fakturu za péči o jeho děti.

„A co moje práce doma? Co péče o děti? Co všechno, co jsi nikdy neviděl?“ ptala jsem se tiše.

Tomáš pokrčil rameny. „To je přece samozřejmé. To dělají všechny ženské.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejsme tým. Že jsme se ztratili někde mezi účtenkami a výplatními páskami.

Ten večer jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Kdy jsme přestali být partneři a stali se účetními svého vztahu? Vzpomínala jsem na začátky – jak jsme spolu chodili po Karlově mostě, jak jsme si slibovali, že budeme vždycky stát při sobě. Jak jsme se smáli v malém bytě na Žižkově a snili o domě se zahradou.

Ráno jsem Tomáše našla v kuchyni. Pil kávu a četl zprávy na mobilu.

„Tomáši, proč jsi mi to udělal?“ zeptala jsem se tiše.

Neodpověděl hned. Pak řekl: „Už tě nemiluju, Lenko. Chci to mít čisté.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Všechno najednou dávalo smysl – jeho odtažitost poslední měsíce, pozdní návraty z práce, neochota mluvit o budoucnosti.

„Je v tom někdo jiný?“ zeptala jsem se.

Mlčel dlouho. Pak přikývl.

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Ale taky jsem věděla, že musím bojovat – za sebe, za děti, za důstojnost.

Začalo kolečko právníků a mediátorů. Tomáš trval na svém: „Chci jen to, co mi patří.“ Jeho nová partnerka Petra – mladá kolegyně z práce – mu radila, jak má postupovat. Slyšela jsem jejich rozhovory přes dveře: „Neboj se jí, Tomáši! Máš na to právo!“

Moji rodiče byli v šoku. Maminka plakala: „Tohle přece není normální! Vždyť jste byli tak šťastní!“ Táta jen mlčky seděl a díval se z okna.

Děti nechápaly, proč tatínek spí jinde a proč maminka pořád brečí.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat sama sobě, že už nemám sílu všechno zvládat sama. Naučila mě říkat ne. Naučila mě nebát se požádat o pomoc.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do postele.

„Mami, proč je tatínek zlý?“

Objala jsem ji a řekla: „Tatínek není zlý. Jenom je teď moc smutný a zmatený.“

Ale sama jsem tomu nevěřila.

Soud nakonec rozhodl spravedlivěji než Tomášova faktura – majetek jsme rozdělili napůl, děti zůstaly u mě a Tomáš platil alimenty. Ale něco ve mně zůstalo zlomené.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli má smysl ještě někomu věřit. Jestli má cenu začínat znovu.

Jednou večer jsem seděla sama na balkoně našeho bytu v Modřanech a dívala se na světla Prahy.

„Kde jsme udělali chybu? Je možné odpustit něco takového? A jak poznat, kdy už je čas odejít?“