Když jsem poslal svou ženu Martinu zpátky do práce: Pravda o otcovství, kterou jsem nechtěl vidět

„Martino, už toho mám dost! Vždyť ty doma jen sedíš a nic neděláš. Zítra půjdeš zpátky do práce, já se o Filipa postarám sám!“ vyhrkl jsem v kuchyni, zatímco se mi vařila krev v žilách. Martina na mě chvíli jen zírala, oči plné slz a nepochopení. „Myslíš si, že je to tak jednoduché? Tak si to zkus!“ řekla tiše, sebrala si tašku a odešla do ložnice.

Bylo pondělní ráno a já, Petr Novák, jsem poprvé v životě zůstal doma s naším tříletým synem Filipem. Vždycky jsem si myslel, že rodičovství je hlavně o tom, aby byl doma pořádek a dítě nakrmené. Práce v kanceláři mi připadala mnohem náročnější než nějaké hraní si s dítětem a vaření oběda. Ale už první dopoledne mě vyvedlo z omylu.

Filip se probudil s pláčem. Nechtěl snídat, nechtěl se oblékat, nechtěl nic. „Tati, kde je máma?“ ptal se pořád dokola a já mu jen podrážděně odpovídal: „Máma je v práci, dneska jsme spolu.“ Snažil jsem se ho zabavit stavebnicí, ale po deseti minutách už ho to nebavilo. Začal rozhazovat kostky po celém bytě a já cítil, jak mi stoupá tlak.

V poledne jsem se pokusil uvařit polévku podle receptu, který mi Martina nechala na lednici. Filip mezitím rozlil džus na koberec a začal křičet, že chce pohádku. Když jsem mu pustil Krtečka, konečně na chvíli ztichl. Jenže polévka se mi připálila a Filip odmítl jíst cokoliv jiného než rohlík s máslem.

Odpoledne jsme šli ven na hřiště. Doufal jsem, že tam potkám nějaké další rodiče a budu si moct aspoň na chvíli oddechnout. Ale ostatní maminky na mě koukaly trochu podezřívavě – jako by nevěřily, že chlap zvládne dítě bez ženské pomoci. Jedna z nich, paní Dvořáková, se ke mně nakonec přitočila: „To je hezké, že jste si vzal volno. Ale víte, že děti potřebují hlavně režim?“ Přikývl jsem a cítil se jako úplný idiot.

Večer jsem byl úplně vyřízený. Filip usnul až po hodině čtení pohádek a já seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. Když přišla Martina domů, ani jsem nevěděl, co jí říct. Jen jsem zamumlal: „Byl to masakr.“

Další dny nebyly o nic lepší. Filip dostal teplotu a já nevěděl, co mám dělat. Volal jsem Martině do práce každou hodinu – jaké léky mu mám dát? Mám volat doktorku? Martina byla trpělivá, ale v jejím hlase jsem slyšel únavu i smutek.

Jednou večer jsme se pohádali tak hlasitě, že nás slyšeli i sousedi. „Ty vůbec nevíš, co to znamená být doma s dítětem! Myslíš si, že všechno zvládneš líp než já!“ křičela Martina. „A ty zase myslíš, že v práci je to procházka růžovým sadem! Já už nemůžu!“ zařval jsem zpátky.

Začali jsme spolu skoro nemluvit. Filip byl mezi námi jako malý most – nebo spíš jako záchranné lano, které nás drželo pohromadě. Každý večer jsem si říkal, že to přece nemůže být tak těžké. Ale bylo.

Jednou večer jsem našel Martinu plakat v koupelně. Seděla na podlaze a objímala si kolena. „Já už nevím, jak dál,“ šeptala. Sedl jsem si vedle ní a poprvé po dlouhé době ji objal. „Promiň,“ řekl jsem tiše. „Myslel jsem si, že to zvládnu… ale vůbec nevím jak.“

Začali jsme spolu znovu mluvit – o tom, co nás trápí, co nám chybí a čeho se bojíme. Uvědomil jsem si, jak moc jsem Martinu podceňoval a jak málo jsem chápal její každodenní boj. A taky jsem zjistil něco o sobě – že být otcem není jen o tom vydělávat peníze a občas si hrát s dítětem.

Dnes už vím, že rodičovství je práce na plný úvazek – a někdy ještě těžší než ta v kanceláři. S Martinou jsme začali dělat věci společně: střídáme se v péči o Filipa, plánujeme společné víkendy i chvíle pro sebe dva.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč nám trvalo tak dlouho pochopit jeden druhého? Musí člověk opravdu všechno ztratit, aby si uvědomil, co má?