„Tvoji rodiče nikdy nepomáhají jako moji“ – Pravda, která rozděluje rodinu

„To je ale nespravedlivé! Proč vždycky musíš říkat, že tvoji rodiče pomáhají víc než moji?“ vyhrkla jsem, když Petr znovu před celou rodinou pronesl tu větu, která mi už týdny nedala spát. Seděli jsme u nedělního oběda v našem malém bytě na Žižkově, kolem stolu se tísnili moji rodiče, jeho rodiče a naše dvě děti. Všichni ztichli. Slyšela jsem jen tikot hodin a tlukot vlastního srdce.

Petr se na mě podíval s tím svým unaveným pohledem, který poslední dobou vídám čím dál častěji. „Jano, já jen říkám pravdu. Kdykoliv něco potřebujeme, moji rodiče jsou tu. Tvoji… no, ti mají vždycky něco důležitějšího.“

Moje maminka se okamžitě ohradila: „To není pravda! Vždyť jsme hlídali děti minulý měsíc, když jste šli na tu oslavu.“

Petrův otec si odkašlal a dodal: „My jsme tu skoro každý týden. Pomáháme s opravami, s autem…“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Všichni teď mluvili jeden přes druhého, hádka nabírala na obrátkách. Děti se schoulily do kouta a já měla chuť utéct. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na to, jak jsme s mámou pekly vánoční cukroví, jak táta opravoval kolo, když jsem spadla. Vždycky tu byli. Jenže teď to vypadalo, že jejich pomoc není dost dobrá.

Po obědě jsem zůstala v kuchyni sama. Petr přišel za mnou a tiše řekl: „Promiň, nechtěl jsem tě ranit.“

„Ale ranil jsi mě. A nejen mě. Moje rodiče taky. Víš vůbec, jak těžké je pro ně přijít sem, když mají pocit, že nejsou vítaní?“

Petr si povzdechl: „Já jen… Moji rodiče jsou zvyklí být pořád v pohybu. Tvoji jsou spíš uzavření. Někdy mám pocit, že jim na nás tolik nezáleží.“

Ta slova mě bodla do srdce. „To není pravda! Jen to neumí dávat najevo jako tvoji rodiče. Každý projevuje lásku jinak.“

Týdny plynuly a napětí mezi našimi rodinami narůstalo. Moje máma mi volala méně často, táta se vymlouval na práci. Petr byl podrážděný a doma panovalo ticho. Děti se ptaly, proč už babička s dědou nechodí tak často.

Jednoho večera jsem seděla s maminkou v její kuchyni a ona mi tiše řekla: „Janičko, my víme, že nejsme tak akční jako Petrovi rodiče. Ale máme vás rádi. Jen… někdy máme pocit, že nás nepotřebujete.“

Objala jsem ji a rozplakala se. „Potřebuju vás! Jen nevím, jak to dát najevo.“

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně znamená podpora v rodině. Je to počet hodin strávených hlídáním dětí? Opravené auto? Nebo jen vědomí, že se na ně můžu kdykoliv obrátit?

Jednoho dne jsem svolala rodinnou poradu. Seděli jsme všichni u stolu – já, Petr, naši rodiče i děti. „Chci vám něco říct,“ začala jsem rozechvěle. „Možná jsme každý jiný, ale všichni chceme totéž – být spolu a pomáhat si. Každý to děláme jinak a možná bychom si měli říct, co od sebe potřebujeme.“

Petrův otec navrhl: „Co kdybychom si každý měsíc sedli a řekli si, s čím kdo potřebuje pomoct?“

Moje máma přikývla: „A my se pokusíme být víc otevření.“

Bylo to těžké období plné slz i hádek, ale nakonec jsme si začali víc vážit toho, co pro sebe děláme – i když to nebylo vždycky vidět na první pohled.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké říct těm nejbližším, co opravdu cítíme? A proč nás někdy jedna jediná věta dokáže rozdělit víc než roky mlčení? Co pro vás znamená opravdová podpora v rodině?