Mezi dvěma ženami: Manžel, jeho matka a já

„Zase jdeš k mámě? Vždyť jsme se domluvili, že dneska budeme spolu!“ vyhrkla jsem, když jsem zahlédla, jak si Petr potichu obléká bundu a snaží se vytratit z bytu. Jeho pohled byl provinilý, ale zároveň vzdorovitý. „Jana, prosím tě, je to jen oběd. Maminka mě pozvala, má svíčkovou, kterou mám rád. Nechci ji zklamat.“

Stála jsem v předsíni a cítila, jak se mi hroutí svět. Už několik týdnů jsem měla pocit, že se něco děje. Petr byl často pryč, vymlouval se na práci nebo na to, že musí něco zařídit. Ale teď jsem měla důkaz – nechodil za kamarády ani do práce, ale za svou matkou. A já? Já jsem byla ta druhá.

V hlavě mi vířily myšlenky. Vždycky jsem si myslela, že máme s Petrem hezký vztah. Vzali jsme se před pěti lety v malé kapli na Vysočině, kde jsme oba vyrůstali. Naše rodiny se znaly odjakživa, ale jeho matka – paní Novotná – ke mně nikdy nenašla cestu. Vždycky mě hodnotila pohledem, který říkal: „Můj syn si zaslouží víc.“

Začalo to nenápadně. Petr mi říkal, že maminka potřebuje pomoct s nákupem nebo že je nemocná. Chápala jsem to – je jedináček a jeho otec zemřel před lety. Ale když jsem zjistila, že tam chodí i ve chvílích, kdy jsme měli být spolu, začala jsem žárlit. Ne na jinou ženu, ale na vlastní tchyni.

Jednou v noci jsem se probudila zpocená ze snu, ve kterém Petr seděl u stolu s maminkou a smál se jejím vtipům, zatímco já stála za oknem a nemohla dovnitř. Ráno jsem byla podrážděná a Petr si toho všiml.

„Co se děje?“ zeptal se opatrně.

„Nic,“ zalhala jsem.

Ale nebylo to nic. Bylo to všechno. Každý den jsem cítila větší napětí. Když jsem mu navrhla společný víkend, odmítl s tím, že musí k mamince na zahradu. Když jsem chtěla pozvat jeho matku na večeři k nám domů, odmítla s tím, že má radši svůj klid.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem dost dobrá? Nedokážu mu dát to, co potřebuje? Proč mám pocit, že bojuju o vlastní manželství s někým, kdo by měl být rodina?

Jednoho dne jsem to už nevydržela a rozhodla se jít za paní Novotnou osobně. Připravila jsem koláč a vydala se k ní domů. Otevřela mi s překvapeným výrazem.

„Jano? Co tu děláš?“

„Chtěla jsem vás navštívit,“ řekla jsem nejistě.

Pozvala mě dál, ale atmosféra byla napjatá. Seděla naproti mně u stolu a upíjela kávu.

„Víte, paní Novotná, mám pocit, že poslední dobou je Petr víc tady než doma,“ začala jsem opatrně.

Povzdechla si. „On je tady rád. Je to jeho domov.“

Ta slova mě bodla do srdce. „Ale jeho domov je přece teď se mnou…“

„To si myslíte vy,“ odpověděla tiše.

V tu chvíli mi došlo, že bojuju s něčím mnohem hlubším než jen s obyčejnou žárlivostí. Bojuju s poutem mezi matkou a synem, které nikdy nepřestalo existovat.

Když jsem se vrátila domů, Petr už tam byl. Seděl na gauči a díval se do prázdna.

„Byla jsi u mámy?“ zeptal se bez obalu.

Přikývla jsem.

„Proč mi to děláš těžší?“ povzdechl si.

„Já? Já jen chci vědět, kde je moje místo! Jsem tvoje žena nebo jen někdo na druhé koleji?“ vybuchla jsem.

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Mám tě rád. Ale máma je sama…“

„A co já? Já nejsem sama? Každý večer čekám, jestli přijdeš domů nebo půjdeš zase za ní.“

Ten večer jsme spolu nemluvili. Každý jsme usínali sám na své straně postele.

Další dny byly plné ticha a nevyřčených slov. V práci jsem byla roztržitá, doma nervózní. Začala jsem pochybovat o všem – o sobě i o našem vztahu.

Jednou večer mi zavolala maminka: „Janičko, jsi v pořádku? Nějak jsi poslední dobou smutná.“

Rozplakala jsem se do telefonu. „Mami, já už nevím, co mám dělat…“

Maminka mě vyslechla a řekla: „Musíš si s Petrem promluvit upřímně. Řekni mu všechno, co cítíš.“

Ten večer jsem seděla naproti Petrovi u kuchyňského stolu a poprvé za dlouhou dobu jsme si povídali otevřeně.

„Petře, já tě nechci ztratit. Ale nemůžu žít ve stínu tvé matky. Potřebuju vědět, že jsme tým – ty a já.“

Petr mlčel a pak poprvé přiznal: „Mám strach ji nechat samotnou. Bojím se, že když tam nebudu chodit tak často, bude nešťastná… Ale nechci přijít ani o tebe.“

Objali jsme se a oba plakali. Dohodli jsme se na kompromisu – Petr bude maminku navštěvovat pravidelně, ale zároveň budeme mít čas jen pro sebe.

Není to jednoduché. Někdy mám stále pocit nejistoty a obavy, že nejsem dost dobrá. Ale učím se věřit tomu, že láska není soutěž mezi dvěma ženami.

Někdy večer přemýšlím: Kde vlastně končí láska k matce a začíná respekt k manželce? A je možné najít rovnováhu mezi těmito dvěma světy?