Sedm let pod cizí střechou: Příběh o sestře, bývalé tchyni a ztracené vděčnosti

„Jano, už to takhle dál nejde! Musíš si najít vlastní bydlení!“ hlas paní Novotné, bývalé tchyně mé sestry, se nesl celým bytem. Seděla jsem v kuchyni, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, a pozorovala, jak se Janě třesou ruce. Bylo to poprvé za těch sedm let, co někdo vyslovil nahlas to, co jsme všichni cítili už dlouho.

Jana se na mě podívala s očima plnýma slz. „Kláro, co mám dělat? Kam půjdu? Vždyť ona mi slíbila, že tu můžu být, dokud budu potřebovat.“

Vzpomínám si na ten den, kdy Jana poprvé přišla k paní Novotné. Byla čerstvě po rozvodu s Petrem, jejím synem. Měla tehdy malou dcerku Lucii a v očích strach z budoucnosti. Paní Novotná ji přijala s otevřenou náručí. „Janičko, zůstaň tu, dokud se nepostavíš na nohy,“ říkala tehdy laskavě.

Jenže roky plynuly. Jana si nikdy nenašla pořádnou práci. Vždycky bylo něco důležitějšího – Lucčina školka, nemoc, nebo prostě únava. Peníze na nájem nikdy neměla. Paní Novotná platila všechno: jídlo, energie, občas i nové boty pro Lucii. Já jsem se snažila pomáhat, jak to šlo – občas jsem přinesla tašku s jídlem nebo zaplatila školní výlet.

Ale Jana si zvykla. Všechno bylo samozřejmé. Když jsem jí jednou navrhla, ať si najde brigádu v supermarketu, urazila se: „To bych přece nemohla! Co by si o mně lidi mysleli?“

Lucie rostla a začala vnímat napětí mezi mámou a babičkou. Jednou jsem ji slyšela šeptat kamarádce: „Babička je pořád naštvaná na mamku. Asi nás už nechce.“

A pak přišel ten den. Paní Novotná už nemohla dál. Sama byla nemocná, důchod jí sotva stačil na léky a Jana stále jen slibovala, že „něco udělá“. Místo toho seděla celé dny u televize nebo brouzdala po internetu.

„Jano,“ řekla jsem jí jednou večer, když jsme seděly u mě doma, „musíš si uvědomit, že ti nikdo nebude pomáhat věčně. Musíš začít něco dělat.“

Rozplakala se. „Ty mě taky vyhazuješ? Vždyť jsme sestry! Vždycky jsi mi pomáhala.“

„Pomáhala jsem ti ráda,“ odpověděla jsem tiše. „Ale teď už ti tím spíš škodím.“

Začala jsem si všímat, jak se Jana mění. Byla podrážděná, uzavřená do sebe. S Lucií skoro nemluvila. Když jsem jí nabídla pomoc s hledáním práce nebo bydlení, odmítla to s tím, že „to stejně nemá cenu“.

Jednoho dne mi volala paní Novotná: „Kláro, já už to nezvládnu. Prosím tě, promluv s Janou.“

Sešly jsme se všechny tři v kuchyni. Napětí by se dalo krájet.

„Jano,“ začala paní Novotná opatrně, „já tě mám ráda. Ale už nemůžu dál platit všechno za tebe. Potřebuju svůj klid.“

Jana zbledla. „Takže mě vyhazujete? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

„A co jsi pro mě udělala?“ zeptala se paní Novotná tiše.

Nastalo ticho. Jana jen mlčky vstala a odešla do pokoje.

Ten večer mi volala a mezi vzlyky říkala: „Nikdo mě nechce. Všichni mě opustili.“

Chtěla jsem ji utěšit, ale zároveň jsem cítila vztek. Proč nikdy nepochopila, že vděčnost není jen slovo? Že vztahy nejsou jednostranné?

Nakonec Jana odešla do azylového domu pro matky s dětmi. Bylo to těžké období – pro ni i pro nás všechny. Lucie byla zmatená a smutná. Já jsem ji brala k sobě na víkendy a snažila se jí vysvětlit, že máma potřebuje čas na změnu.

Po několika měsících si Jana našla práci v pekárně. Nebyla to práce snů, ale poprvé po letech měla pocit, že něco zvládla sama. Začala být klidnější a vděčnější za malé věci.

Jednou mi řekla: „Víš, Kláro… Myslela jsem si, že mi všichni ubližují. Ale možná jsem ubližovala já jim.“

Dodnes přemýšlím nad tím, kde je hranice mezi pomocí a škodou. Kdy je správné říct dost? A proč je tak těžké být vděčný za to, co máme?

Možná bychom si měli častěji připomínat: Pomoc není samozřejmost – je to dar. Jak často to zapomínáme?