Když domov přestane být domovem: Jak rozhodnutí mé tchyně změnilo náš život

„Tohle už dál nejde, Lucie! Buď se přestěhujete ke mně, nebo vám už dál nepomůžu platit nájem,“ zasyčela na mě moje tchyně Jana, zatímco můj muž Petr stál v rohu obýváku a tvářil se, že je neviditelný. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít něco nebo prostě utéct. Ale místo toho jsem jen stála, srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi zněla jediná otázka: Jak jsme se sem vůbec dostali?

Bydleli jsme s Petrem a naším čtyřletým synem Matýskem v malém, ale útulném bytě na pražském Žižkově. Nebylo to nic luxusního, ale byl to náš domov. Každý kout jsem znala zpaměti, každou skvrnu na stěně jsem sama malovala. Jenže pak přišla inflace, Petr přišel o práci a já se svým polovičním úvazkem v knihovně sotva pokryla jídlo a školku. Tchyně nám začala pomáhat s nájmem – a já jsem si myslela, že je to dočasné.

„Mami, proč musíme pryč?“ ptal se Matýsek, když jsme balili krabice. Snažila jsem se mu vysvětlit, že babička potřebuje pomoc a že to bude dobrodružství. Ale sama jsem tomu nevěřila. Věděla jsem, že Jana nikdy nechtěla, abych byla součástí její rodiny. Nikdy mi neodpustila, že jsem z vesnice, že nemám vysokou školu jako Petr a že nejsem dost dobrá pro jejího jediného syna.

Garsonka na Jižním Městě byla malá, tmavá a plná starých věcí. Jana nám vyhradila rozkládací gauč v rohu místnosti. „Matýsek může spát se mnou v posteli,“ rozhodla hned první večer. Petr jen pokrčil rameny a já cítila, jak se mi hroutí svět.

První týdny byly peklo. Jana měla na všechno pravidla: kdy můžeme vařit, kdy můžeme pustit televizi, kdy se smí prát prádlo. Každé ráno mě budila tím, že mi vyčítala nepořádek v kuchyni nebo špatně složené ručníky. „Taková matka! To bys měla vědět líp,“ říkala mi před Petrem i Matýskem.

Petr se uzavíral do sebe. Dny trávil hledáním práce na internetu nebo venku s Matýskem na hřišti. Večer jsme spolu skoro nemluvili. Cítila jsem, jak mezi námi roste zeď mlčení a nevyřčených výčitek.

Jednou v noci jsem slyšela Janu mluvit s Petrem v kuchyni. „Měl by sis najít pořádnou práci a postarat se o rodinu. Lucie tě jen stahuje dolů,“ šeptala mu. Slyšela jsem jeho tiché „Já vím…“ a chtělo se mi brečet i křičet zároveň.

Začala jsem být podrážděná i na Matýska. Každý jeho rozlitý čaj nebo rozházené hračky byly důvodem k hádce s Janou. Jednou mě dokonce přistihla, jak pláču na balkoně. „Tohle je život, Lucie. Ne každý si může dělat, co chce,“ řekla mi bez špetky soucitu.

Jednoho dne přišla rána – Jana oznámila, že její kamarádka z práce má dceru, která hledá podnájemníky do bytu v Hostivaři. „Možná byste si mohli najít něco vlastního, když už jste tady tak nespokojení,“ řekla s úsměvem, který mě bodl do srdce.

Petr byl nadšený – konečně šance odejít! Ale já věděla, že na nový byt nemáme peníze ani jistotu práce. Přesto jsme šli byt prohlédnout. Byl to malý panelákový byt 1+1, ale aspoň bychom byli sami.

Následující týdny byly plné hádek a slz. Petr chtěl jít do rizika a vzít si půjčku od kamaráda. Já jsem měla strach – co když zase přijde o práci? Co když skončíme na ulici? Jana nás tlačila k rozhodnutí: „Buď půjdete do toho bytu, nebo si najděte jinou pomoc!“

Nakonec jsme kývli. Podepsali jsme smlouvu a začali balit věci – tentokrát už bez iluzí o rodinné soudržnosti nebo pomoci od tchyně. Když jsme odcházeli, Jana nám ani nepomohla s kufry.

První noc v novém bytě byla tichá a studená. Seděla jsem na podlaze vedle spícího Matýska a dívala se na Petra. „Udělali jsme správně?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mě objal a poprvé po dlouhé době jsme oba plakali – úlevou i strachem z budoucnosti.

Dnes už máme svůj malý domov – není dokonalý, ale je náš. S Janou jsme si dlouho nevolali. Někdy přemýšlím: Může člověk znovu najít pocit domova, když mu ho někdo vezme? Nebo je domov jen tam, kde jsou ti, které milujeme – i když je to někdy těžké?