Neviditelná zeď luxusu: Příběh jedné české rodiny

„Matýsku, tohle autíčko si tady necháš, ano? Doma už máš dost hraček,“ řekla tchyně s úsměvem, který mě vždycky bodl jako jehla. Matýsek se na mě podíval s prosebnýma očima, ale já jen bezmocně pokrčila rameny. Byli jsme zase u Tomášových rodičů v jejich prostorném bytě na Vinohradech, kde všechno vonělo novotou a drahými parfémy. Každý víkend stejný scénář: Matýsek dostane něco krásného – dnes to bylo dálkově ovládané auto – ale nikdy si to nesmí odnést domů do našeho malého bytu na Žižkově.

Tomáš seděl tiše vedle mě a upíral pohled do stolu. Věděla jsem, že ho to taky trápí, ale nikdy se neodvážil postavit svým rodičům. „Mami, proč si to nemůžu vzít domů?“ zeptal se Matýsek tiše, když jsme odcházeli. „To je jen tady na hraní, broučku,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Cestou domů jsme mlčeli. V tramvaji jsem sledovala Matýska, jak svírá v ruce jen malou plastovou figurku, kterou mu tchán dovolil vzít si s sebou. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč to dělají? Proč mu dávají dárky, které mu vlastně nepatří? Je to nějaká hra? Nebo trest za to, že jsme jiní?

Doma jsme večeřeli u malého stolu v kuchyni. Tomáš se konečně odhodlal promluvit: „Petro, myslíš, že bychom měli něco říct? Tohle přece není normální.“ Podívala jsem se na něj a ucítila slzy v očích. „Já už nevím, co je normální. Ale vím, že Matýsek si zaslouží víc než jen iluze luxusu.“

Následující týden jsem se snažila na všechno zapomenout. Práce v knihovně mě aspoň na chvíli zaměstnala. Ale v pátek večer mi přišla zpráva od tchyně: „V sobotu přijďte dřív, máme pro Matýska překvapení.“ Srdce mi poskočilo – tentokrát možná něco jiného? Naděje byla ale krátká.

V sobotu nás přivítala vůně čerstvě upečeného koláče a Matýska čekalo obrovské lego město rozložené přes celý obývák. „To je pro tebe, zlatíčko!“ volala tchyně a Matýsek se rozzářil. Hodiny si hrál, smál se a stavěl. Když jsme se chystali domů, tchyně znovu zopakovala: „Všechno to tady zůstane, aby sis měl příště s čím hrát.“

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o svém dětství v malém městě u Plzně – žádné drahé hračky, ale spousta lásky a opravdového štěstí. Co vlastně dávají Tomášovi rodiče Matýskovi? Je to radost nebo jen prázdná slupka?

Jednou večer jsem zaslechla Tomáše telefonovat s matkou: „Mami, proč mu ty věci nemůžeš dát domů? Vždyť by mu udělaly radost i tam.“ Chvíli bylo ticho. Pak jsem slyšela její hlas: „Tomáši, doma byste to akorát zničili nebo ztratili. Tady má Matýsek všechno pod dohledem.“ Tomáš položil telefon a dlouho mlčel.

Začali jsme se hádat častěji. Já chtěla omezit návštěvy, Tomáš nechtěl přijít o kontakt s rodiči. Matýsek byl zmatený a začal být smutný pokaždé, když jsme odcházeli od babičky a dědy.

Jednoho dne přišel Matýsek ze školky s obrázkem rodiny. Nakreslil nás čtyři – sebe, mě, Tomáše a babičku s dědou – ale mezi námi byla tlustá černá čára. „Co to znamená?“ zeptala jsem se opatrně. „To je ta zeď u babičky,“ odpověděl vážně.

Ta slova mě zasáhla jako blesk. Uvědomila jsem si, že tahle neviditelná zeď není jen mezi námi dospělými, ale že ji cítí i náš syn.

Rozhodla jsem se jednat. Při další návštěvě jsem tchyni řekla: „Vím, že chcete pro Matýska to nejlepší. Ale on potřebuje cítit, že mu věci opravdu patří – nejen tady u vás.“ Tchyně se zamračila: „Petro, vy nikdy nebudete rozumět našim hodnotám.“ Odešla jsem do kuchyně a poprvé v životě jsem brečela před celou rodinou.

Tomáš mě objal a řekl: „Už toho bylo dost.“ Od té doby jsme k nim začali jezdit méně často. Matýsek byl smutný, ale doma byl klidnější.

Jednou večer mi řekl: „Mami, já mám nejradši svoje autíčko z bazaru. Protože je moje.“ A já pochopila, že štěstí není v luxusu ani v drahých dárcích.

Teď často přemýšlím: Je lepší mít všechno naoko dokonalé a přitom prázdné? Nebo méně věcí, ale opravdovou blízkost? Co byste udělali vy na mém místě?