Jak modlitba zachránila můj vztah s tchyní – upřímná zpověď snachy z Brna

„Proč jsi to zase udělala po svém? Říkala jsem ti přece, že bramborový salát se dělá s jablkem, ne s okurkou!“ zasyčela na mě paní Zdeňka, sotva jsem položila mísu na stůl. Byly Vánoce, můj první Štědrý den v nové rodině. Místo radosti jsem cítila jen napětí v žaludku a horkost v očích. Můj muž Petr se tvářil provinile a raději mlčel. Všichni seděli kolem stolu, ale já měla pocit, že sedím na pranýři.

Tak to začalo. Každá návštěva u Zdeňky byla zkouškou nervů. „Tohle by moje dcera nikdy neudělala,“ slyšela jsem často, když jsem něco udělala jinak než ona. „Petr má rád svíčkovou takhle, proč to neumíš?“ nebo „Kdybys byla pořádná ženská, měla bys už děti.“ Každé její slovo mě bodalo jako jehla. Snažila jsem se být trpělivá, ale někdy jsem bouchla. „Nejsem vaše dcera! Jsem Jana a mám svůj způsob!“ vyhrkla jsem jednou v kuchyni. Petr nás musel uklidňovat.

Přestože jsme bydleli v Brně, Zdeňka k nám jezdila často. Někdy nečekaně zazvonila v sobotu ráno: „Přišla jsem vám pomoct s úklidem.“ Ve skutečnosti přišla zkontrolovat, jestli mám v lednici čerstvé mléko a jestli jsou okna umytá. Když jsem byla nemocná, přinesla mi bylinkový čaj, ale nezapomněla dodat: „Kdybys víc jedla zeleninu, nebyla bys tak slabá.“

Jednou jsem se rozplakala u kamarádky Lenky. „Já už to nevydržím! Ona mě nenávidí!“ vzlykala jsem. Lenka mě objala: „Zkus se na ni podívat jinýma očima. Možná je jen sama a bojí se, že jí bereš syna.“

Ale jak? Každý pokus o smíření skončil fiaskem. Když jsem jí koupila k narozeninám šálu, řekla: „To je moc křiklavé, já nosím decentní barvy.“ Když jsem jí nabídla pomoc s pečením cukroví, odpověděla: „Radši to udělám sama, ty to neumíš.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. „Mami, nech Janu být,“ říkal občas, ale většinou jen pokrčil rameny: „Ona je prostě taková.“

Jednoho večera jsem seděla sama v ložnici a dívala se do tmy. Vzpomněla jsem si na babičku, která mi vždycky říkala: „Když nevíš kudy kam, pomodli se.“ Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale zoufalství mě přimělo složit ruce a zašeptat: „Bože, dej mi sílu pochopit Zdeňku. Dej mi klid.“

Od té chvíle jsem začala každý večer tiše prosit za nás obě. Nešlo o žádné zázraky – spíš o to, že jsem se naučila zastavit dřív, než něco řeknu. Když mě Zdeňka příště napomenula kvůli špatně složeným ručníkům, nadechla jsem se a místo odpovědi si v duchu odříkala Otčenáš.

Po pár týdnech si Petr všiml změny: „Jsi nějak klidnější. Co se děje?“ Přiznala jsem mu své modlitby. Usmál se: „To bych nečekal. Ale asi to funguje.“

Jednoho dne přišla Zdeňka s uplakanýma očima. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Jano… já vím, že to se mnou nemáš lehké. Já jen… když Petr odešel z domu, zůstala jsem sama. A teď mám pocit, že už pro něj nejsem důležitá.“

Poprvé jsem ji viděla bez masky přísnosti. Najednou mi bylo líto nejen sebe, ale i jí. Chytila jsem ji za ruku: „Nechci vám brát syna. Chci být vaše rodina.“ Rozplakala se a objala mě.

Od té doby se náš vztah začal pomalu měnit. Nebylo to hned růžové – občas jsme se pohádaly kvůli maličkostem – ale už jsme spolu uměly mluvit bez výčitek. Naučila mě péct její pověstné koláče a já ji zase vzala na procházku do Lužánek.

Když jsme o rok později slavili Vánoce společně, Zdeňka mi podala mísu salátu: „Letos tam může být klidně okurka i jablko. Důležité je, že jsme spolu.“

Někdy si říkám – kolik rodin by mohlo být šťastnějších, kdybychom dokázali odpustit a hledat cestu k sobě? Je těžší milovat nebo odpouštět? Co myslíte vy?