Jmenuje se Matěj. Ale měl by?

„Matěji! Matěji, pojď už, nebo nám ujede tramvaj!“ volám na svého syna přes přeplněné nástupiště na I. P. Pavlova. Otočí se ke mně hned tři kluci. Jeden z nich je můj Matěj, ostatní dva mají stejný účes, stejnou modrou bundu a stejně zmatený pohled. V tu chvíli mě bodne u srdce. Co když jsem mu tím jménem vzala něco jedinečného?

Celou cestu domů přemýšlím. V porodnici mi to přišlo jasné – Matěj byl v našem okolí oblíbený, zněl mile a česky, žádné cizokrajné výstřelky jako Brian nebo Kevin. Ale teď? Ve školce jsou tři Matějové v jedné třídě. Když volají na hřišti „Matěji!“, běží polovina kluků. Můj muž Petr se mi směje: „Vždyť je to normální jméno, co řešíš? Vždyť i já jsem Petr a nikdy mi to nevadilo.“

Jenže já si nemůžu pomoct. Vždycky jsem chtěla, aby byl můj syn výjimečný. Aby měl pocit, že je sám sebou, ne jen další Matěj v řadě. Když jsem to řekla mámě, jen protočila oči: „Prosím tě, hlavně ať je zdravý. Jméno je to poslední.“ Ale já vím, jaké to je být jednou z mnoha. Jmenuju se Jana a na základce nás bylo v ročníku sedm. Nikdo si mě nepamatoval podle jména – byla jsem prostě další Jana.

Ten večer sedím u počítače a zadávám do vyhledávače: „Jak změnit jméno dítěti v ČR.“ Zjišťuju, že to není tak jednoduché – musela bych mít vážný důvod a stejně by to bylo složité vysvětlit všem kolem. Přesto mě to nepouští. Co když bych mu tím pomohla? Co když by byl šťastnější jako třeba Šimon nebo Adam?

Druhý den ráno se odhodlám a ptám se Matěje: „Matýsku, líbí se ti tvoje jméno?“ Podívá se na mě s pusou od kakaa: „Jo! A proč?“ „Jen tak mě to zajímá,“ odpovím a cítím, jak mi buší srdce. „Ve školce jsou tři Matějové, viď?“ „Jo! Ale já jsem Matěj S.,“ usměje se pyšně.

Petr večer přijde domů a já mu to všechno vyklopím. „Chceš mu změnit jméno? Teď? Po pěti letech?“ kroutí hlavou. „Vždyť už je to jeho součást.“ „Ale co když ho to bude celý život štvát? Co když bude mít pocit, že není ničím zvláštní?“ „Jano, zvláštní bude tím, jaký je, ne tím, jak se jmenuje.“

Jenže já si nejsem jistá. Večer brouzdám po internetových fórech a čtu příběhy jiných matek. Některé litují, že daly dětem příliš neobvyklá jména – děti se jim smějí ve škole. Jiné zase píšou, že by dnes volily něco originálnějšího než Honza nebo Tomáš. Diskuze jsou plné emocí a hádek.

Začínám být posedlá. Sleduju statistiky nejčastějších jmen v Česku, ptám se kamarádek, jestli by svým dětem dnes dali jiné jméno. Jedna mi napíše: „Moje dcera je Eliška a ve třídě jsou čtyři. Ale ona je prostě naše Eliška.“ Jiná zase: „Já jsem chtěla Sáru, ale manžel trval na Aničce. Dodnes mě to mrzí.“

Jednou večer slyším Matěje mluvit ze spaní: „Já jsem Matěj S., mám modrou koloběžku.“ Usměju se a najednou mi dojde, že pro něj je jeho jméno součástí toho, kým je. Není jen Matěj – je Matěj S., ten s modrou koloběžkou, ten co miluje vláčky a kakao.

Ale pořád mě to hlodá. Co když mu tím jednou ublížím? Co když mi to vyčte? Jednou při večeři se ptám Petra: „A kdybychom měli druhé dítě? Vybrali bychom jiné jméno?“ Petr se zamyslí: „Možná bychom byli odvážnější. Ale možná bychom zase skončili u nějakého klasického českého jména.“

Začínám si uvědomovat, že nejde jen o jméno. Jde o mou touhu být dokonalou matkou, která svému dítěti zajistí výjimečnost a štěstí. Ale možná je štěstí právě v tom obyčejném – v tom být Matějem S., který má rád vláčky.

Jednou večer sedíme s Matějem na gauči a on mi šeptá: „Mami, víš co? Já mám svoje jméno rád. Protože když mě voláš ty, zní to jinak než ve školce.“ A já najednou cítím klid.

Ale stejně se ptám sama sebe: Opravdu na tom záleží? Může obyčejné jméno ovlivnit celý život? Nebo je důležitější všechno ostatní, co svému dítěti dám?

Co myslíte vy? Máte někdo podobný pocit? Je jméno opravdu tak důležité?