Po svatbě jsem zjistila, že můj muž poslouchá jen svou matku: Lituji, že jsem jim dovolila mě ovládat

„Tohle jídlo není dost slané, Lucie. Petr má rád víc soli. A příště nezapomeň utřít prach i za televizí, tam se to hromadí.“

Stála jsem v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě a v ruce svírala vařečku tak pevně, až mě bolela dlaň. Tchyně, paní Novotná, seděla u stolu s novinami a ani se na mě nepodívala. Petr mlčel. Seděl naproti ní, oči sklopené do talíře, jako by tam hledal odpovědi na všechny otázky světa.

„Petře, řekni něco,“ vyhrkla jsem zoufale. „Vždyť jsme se domluvili, že dneska půjdeme na procházku.“

Petr se na mě podíval s provinilým výrazem. „Maminka říkala, že je dneska moc horko. Prý bychom měli radši zůstat doma.“

Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že můj muž není tím mužem, kterého jsem si myslela, že znám. Vzali jsme se z lásky – aspoň jsem tomu věřila. Ale od svatby uplynuly sotva dva měsíce a já měla pocit, že žiju život někoho jiného.

Když mi Petr navrhl, abychom se přestěhovali k jeho matce, protože „bude to jednodušší“ a „maminka nám pomůže“, byla jsem skeptická. Měla jsem svůj malý byt na Vinohradech – sice starý, ale byl můj. Jenže paní Novotná byla přesvědčivá: „Lucinko, bude to pro vás oba lepší. Ušetříte peníze a já vám pomůžu s domácností.“

První týden byl snesitelný. Paní Novotná byla milá, vařila nám obědy a vyprávěla historky z dětství Petra. Ale brzy začala určovat pravidla: kdy máme vstávat, co máme jíst, kdy máme jít spát. Petr nikdy neprotestoval. Když jsem mu něco naznačila, jen pokrčil rameny: „Maminka to myslí dobře.“

Začala jsem se dusit. Každý den jsem se probouzela s pocitem viny – nikdy nebylo nic dost dobré. Prádlo nebylo správně pověšené, okna nebyla dostatečně čistá, polévka byla moc řídká. A Petr? Ten mě vždycky uklidňoval: „Neboj se, ona si zvykne.“

Jednou večer jsem seděla v koupelně a tiše plakala. Slyšela jsem za dveřmi šepot:

„Petře, Lucie je nějaká divná poslední dobou. Myslíš, že je těhotná?“
„Nevím, mami… Asi je jen unavená.“

Chtěla jsem vykřičet pravdu: nejsem unavená ani těhotná – jen nešťastná.

Začala jsem chodit do práce dřív a vracela se později. V práci mě kolegyně Jitka jednou zastavila na chodbě: „Ty jsi nějaká pohublá, Luci. Děje se něco doma?“

Chtěla jsem jí všechno říct – o tom, jak mě tchyně kontroluje, jak Petr mlčí a jak se cítím jako host ve vlastním životě. Ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou: „To nic není.“

Jednoho dne přišla paní Novotná do kuchyně s letákem na zájezdy do lázní.

„Petře, pojedeme spolu do Poděbrad na týden. Lucie to tu zvládne sama.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „A co já? Proč bych nemohla jet taky?“

Tchyně se na mě podívala přes brýle: „Ty přece musíš do práce a někdo tu musí hlídat byt.“

Petr neřekl nic. Jen se díval do země.

Když odjeli, seděla jsem večer u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem kdysi snila o rodině plné lásky a porozumění. Místo toho jsem byla služka ve vlastním manželství.

Začala jsem psát deník. Každý večer pár řádků o tom, co mě trápí. Pomáhalo mi to přežít další den.

Jednou v noci přišla SMS od Jitky: „Nechceš zajít na víno? Potřebuju si popovídat.“

Šla jsem. Poprvé po dlouhé době jsem se smála a cítila se volná. Jitka mi řekla: „Luci, proč tam pořád zůstáváš? Máš svůj byt! Proč jim dovoluješ tě ovládat?“

Nevěděla jsem co odpovědět. Možná ze strachu? Z lásky? Nebo proto, že už ani nevím, kdo vlastně jsem?

Když se Petr s matkou vrátili z lázní, čekala jsem je s kufrem v předsíni.

„Kam jdeš?“ zeptal se Petr překvapeně.

„Domů,“ odpověděla jsem tiše.

Tchyně začala protestovat: „Lucie! To přece nemyslíš vážně! Tady máš všechno!“

Podívala jsem se na Petra – čekala jsem aspoň slovo podpory. Ale on jen stál a mlčel.

Odešla jsem. První noc ve svém bytě byla tichá a prázdná – ale moje.

Dnes je to rok od té chvíle. Petr mi několikrát volal – vždycky jen když byl sám. Nikdy nepřišel sám od sebe.

Někdy přemýšlím: Kde bych byla dneska, kdybych měla odvahu odejít dřív? Kolik žen kolem mě žije cizí život jen proto, že neumí říct dost?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že láska opravdu stačí k tomu, abychom byli šťastní?