Mezi čtyřmi stěnami: Když rodina žádá nemožné

„Mami, prosím tě, zvaž to ještě jednou. Vždyť ten byt je pro tebe už moc velký. A nám by to tolik pomohlo…“

Stojím u kuchyňské linky, ruce se mi třesou, když si nalévám kávu. Syn Petr sedí u stolu, oči sklopené, zatímco jeho žena Jana mě propaluje pohledem. V jejich hlasech slyším naléhání, v očích vidím očekávání. Vím, že tohle není poprvé, co tohle téma otevíráme. Ale dnes je to jiné. Dnes cítím, že se něco láme.

„Marie, vždyť už jsi sama. My bychom ti pomohli najít něco menšího, útulného. A hlavně bys byla blíž k nám a vnoučatům,“ přidává se Jana a její hlas zní sladce, ale já v něm slyším i chladnou rozhodnost.

V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty roky v tomhle bytě. Byt na sídlišti v Brně, kde jsem s manželem vychovala Petra i jeho sestru Lenku. Tady jsme slavili Vánoce, tady jsem plakala po manželově smrti, tady jsem se smála s kamarádkami u kávy. Tohle místo je moje poslední jistota.

„Jano, já… já nevím. Je to pro mě těžké. Všechno tu mám,“ šeptám a cítím, jak mi do očí stoupají slzy.

Petr se na mě konečně podívá. „Mami, my na ten dům prostě nemáme. Hypotéka je šílená a ceny letí nahoru. Kdybys nám pomohla… vždyť bys byla součástí našeho nového domova.“

V tu chvíli mi hlavou proletí myšlenka: Opravdu bych byla součástí? Nebo bych byla jen přítěží? Jana nikdy neskrývala, že jí moje přítomnost není příjemná. Vždycky byla chladná, odměřená. Nikdy mi neřekla „mami“, vždy jen „Marie“.

„A co Lenka?“ ptám se tiše. „Co když bude potřebovat pomoct ona?“

Jana protočí oči: „Lenka je v Německu, má dobře placenou práci. Ty peníze potřebujeme my.“

Cítím tlak v hrudi. Vím, že Petr je mezi dvěma ohni – mezi mnou a Janou. Ale zároveň vím, že kdyby opravdu chtěl, nikdy by mě do takové situace netlačil.

Ten večer nemůžu spát. Dívám se do stropu a přemýšlím, co je správné. V televizi běží nějaký pořad o důchodcích bez domova a já najednou cítím strach. Co když přijdu o všechno? Co když mě jednou nebudou chtít ani v tom jejich novém domě?

Druhý den mi volá Lenka. „Mami, slyšela jsem od Petra… prosím tě, nedělej nic unáhleného! Ten byt je tvůj domov. Oni si musí poradit sami.“

„Ale Leni… co když mají pravdu? Co když bych jim měla pomoct?“

Lenka zvýší hlas: „Mami! Ty jsi celý život dřela! Teď máš právo na klid a jistotu. Petr by tě do toho neměl nutit.“

Zavěsím a cítím se ještě hůř. Rozpolcenost mě ničí.

O týden později přijde Jana sama. Přinese koláč a tváří se mileji než obvykle.

„Marie, já vím, že je to pro tebe těžké. Ale my opravdu potřebujeme začít nový život. Petr je pod tlakem v práci, děti rostou… A ty bys mohla být víc s námi.“

Dívám se na ni a poprvé mám pocit, že jí nejde jen o peníze. Ale pak si vzpomenu na všechny ty chvíle, kdy mě odstrkovala stranou.

„Jano… bojím se. Co když prodám byt a pak zjistíte, že mě nechcete?“

Jana se zarazí. „To by se nestalo…“ Ale její hlas zní nejistě.

Další dny jsou plné napětí. Petr mi volá každý večer, Lenka píše zprávy z Německa. Kamarádky z domu mě varují: „Marie, nenech se do ničeho tlačit! Dneska už rodina není to, co bývala.“

Jednoho rána najdu ve schránce dopis od realitní kanceláře – někdo mě už předběhl a nabídl za můj byt víc než tržní cenu. Zděsím se: To už za mě rozhodli?

Volám Petrovi: „Petr, co to má znamenat? Já jsem nic nepodepsala!“

Petr koktá: „Já… Jana chtěla jen zjistit možnosti…“

V tu chvíli ve mně něco praskne.

„Tak dost! Ten byt neprodám! Je to moje poslední jistota a vy mě do ničeho tlačit nebudete!“ křičím do telefonu a slzy mi tečou po tváři.

Následuje ticho. Pak Petr tiše řekne: „Promiň, mami.“

Dny plynou a já cítím úlevu i smutek zároveň. S Petrem se nebavíme tak často jako dřív. Jana mi už nevolá vůbec.

Ale když sedím večer u okna a dívám se na světla města, vím jedno – udělala jsem správně.

A přesto si kladu otázku: Proč je dnes rodina tak jiná? Kde se ztratila úcta ke stáří a domovu? Co byste udělali vy na mém místě?