Babiččina polévka a studené srdce světa

„Viktore, proč zase nemáš talíř?“ ozvalo se za mnou, když jsem stál u okénka ve školní jídelně. Hlas paní kuchařky byl ostrý jako lednový vítr. Všichni spolužáci se otočili. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. „Já… já jsem zapomněl peníze,“ zalhal jsem tiše a doufal, že to projde. Ale vím, že už to všichni vědí. Že naše rodina nemá na obědy. Že máma je pořád v práci a táta… táta už dávno není.

Sedl jsem si ke stolu s prázdným tácem. Kluci z devítky si šeptali a smáli se. „Hele, Viktor zase drží hladovku,“ zachechtal se Petr. Chtěl jsem vstát a utéct, ale nohy mě neposlouchaly. V tu chvíli jsem si přál být neviditelný.

Když jsem přišel domů, babička už seděla u stolu a loupala brambory. „Jak bylo ve škole?“ zeptala se a ani nezvedla oči. Mlčel jsem. Věděla to. Vždycky všechno poznala.

„Viki, pojď sem,“ řekla tiše a objala mě kolem ramen. „Já vím, že je to těžké. Ale nejsi sám.“

Babička byla jediná, kdo mi rozuměl. Máma byla pořád unavená, nervózní z práce v supermarketu, kde ji šéf neustále ponižoval. Peněz bylo málo. Někdy jsme měli jen chleba s máslem a čaj. Ale babička vždycky dokázala vykouzlit něco z ničeho.

Ten večer uvařila bramboračku. Ta vůně mě zahřála až do duše. „Víš, co je nejdůležitější?“ zeptala se babička a podala mi talíř. „Nenechat si vzít hrdost. A nikdy nezapomenout na lásku.“

Druhý den jsem šel do školy s termoskou plnou polévky. Sedl jsem si v šatně do kouta a doufal, že mě nikdo neuvidí. Ale přišel Honza ze třídy a sedl si vedle mě.

„Co to máš?“ zeptal se zvědavě.

„Polévku od babičky,“ odpověděl jsem opatrně.

Honza přivoněl a usmál se: „To voní líp než ta jejich omáčka! Dáš mi ochutnat?“

Podal jsem mu lžíci a sledoval, jak mu zajiskřily oči. „Ty jo! Tohle bys měl prodávat!“

Poprvé za dlouhou dobu jsem se usmál.

Ale ne všichni byli takoví jako Honza. Petr si mě začal dobírat ještě víc. „Chudák Viktor, jeho máma nemá ani na párek!“ posmíval se přede všemi na chodbě. Nikdo se mě nezastal.

Jednou večer jsem slyšel mámu plakat v kuchyni. Babička ji tiše utěšovala: „Neboj se, Maruško, zvládneme to.“

Chtěl jsem něco udělat. Něco změnit.

Začal jsem po škole pomáhat sousedce paní Novotné s nákupem a sekáním trávy. Dala mi vždycky pár korun nebo jablko ze zahrady. Ušetřené peníze jsem dal mámě na obědy.

Jednoho dne přišel do školy sociální pracovník a vyhlásil sbírku na obědy pro děti z rodin v nouzi. Najednou už to nebylo jen moje tajemství – bylo nás víc.

Ale hanba mě neopouštěla. Večer jsem seděl u babičky v kuchyni a ptal se: „Proč jsou lidi tak zlí? Proč se smějí tomu, kdo má míň?“

Babička pohladila mou ruku: „Protože mají strach, Viki. Strach, že by mohli být na tvém místě.“

Jednou přišla máma domů s úsměvem: „Dostala jsem přidáno! A pan ředitel nám odpustil dluh za obědy.“

Objali jsme se všichni tři – já, máma i babička – v malé kuchyni vonící po polévce.

Ale jizvy zůstaly.

Dnes už jsem dospělý a mám vlastní děti. Nikdy nezapomenu na ten pocit studu a bezmoci ve školní jídelně. A nikdy nedovolím, aby se někdo v mém okolí cítil stejně sám jako tehdy já.

Někdy si říkám: Proč je svět tak chladný k těm nejslabším? A co můžeme udělat, abychom ho trochu ohřáli? Co myslíte vy?