Po třiceti letech mě opustil manžel kvůli mladší ženě. Ale to slova mých synů mi zlomila srdce…

„Mami, prosím tě, nebuď tak dramatická. Tohle se dneska prostě stává.“

Ta věta mě zasáhla jako ledová sprcha. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích jsem měla slzy, které jsem se snažila skrýt před svými dvěma syny – Tomášem a Lukášem. Jejich otec, Petr, právě odešel. Po třiceti letech manželství. Odešel za ženou, která je o dvacet let mladší než já. A já jsem zůstala sama v našem bytě na Jižním Městě, kde jsme spolu vychovali děti, kde jsme slavili Vánoce, kde jsme se hádali i smáli.

Ten večer začal úplně obyčejně. Uvařila jsem večeři – guláš podle Petrova oblíbeného receptu. Seděli jsme u stolu, Petr byl zamyšlený, skoro nejedl. Myslela jsem si, že má starosti v práci. Ale pak najednou položil vidličku, podíval se na mě a řekl: „Aleno, musíme si promluvit.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale nikdy by mě nenapadlo, co přijde dál. „Odcházím,“ řekl tiše. „Mám někoho jiného.“

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a dívala se na něj. Snažila jsem se pochopit, co se děje. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – na první rande v kině Světozor, na svatbu v malém kostelíku v Nuslích, na narození Tomáše i Lukáše. Všechno se mi najednou zdálo jako cizí film.

„A co děti? Co já?“ zeptala jsem se nakonec.

Petr jen pokrčil rameny: „Děti jsou dospělé. Ty to zvládneš.“

Když za ním zaklaply dveře, zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a nevěděla, co mám dělat. Zavolala jsem Tomášovi a Lukášovi – potřebovala jsem je vidět, slyšet jejich hlasy, cítit jejich podporu.

Přijeli oba ještě ten večer. Doufala jsem v objetí, v pochopení. Místo toho mě čekalo něco úplně jiného.

Tomáš si sedl ke stolu a začal: „Mami, já chápu, že je to pro tebe těžké. Ale táta má právo být šťastný.“

Lukáš přikývl: „Vždyť jste se poslední roky jen hádali. Možná je to takhle lepší pro všechny.“

Cítila jsem, jak mi srdce puká bolestí. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Že když přijde krize, podpoříme se navzájem. Ale teď jsem měla pocit, že stojím proti všem sama.

„Vy si myslíte, že za to můžu já?“ zeptala jsem se tiše.

Tomáš zavrtěl hlavou: „To neříkáme. Jen… možná jste spolu už nebyli šťastní.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem pro ně vařila, prala prádlo, pomáhala s úkoly, běhala po doktorech… A teď mi moji vlastní synové říkají, že možná je to moje vina?

Další dny byly jako zlý sen. Petr si postupně odnášel své věci. Všude po bytě zůstávaly prázdné police a ticho. Sousedi šeptali na chodbě a já měla pocit, že se na mě každý dívá jako na tu opuštěnou.

Začala jsem chodit do práce dřív a vracela se později – jen abych nemusela být doma sama se svými myšlenkami. V práci v účtárně si mě kolegyně Jarka vzala stranou: „Alčo, musíš to pustit z hlavy. Chlapi jsou všichni stejní.“ Ale já věděla, že to není tak jednoduché.

Jednoho večera mi Tomáš zavolal: „Mami, táta by chtěl přijít pro nějaké věci. Budeš doma?“

„A proč mi to říkáš ty? On už se mnou nemluví?“

„Nechce tě rozrušovat…“

Rozrušovat? Jako by už nebylo co rozrušit.

Začala jsem si všímat i jiných věcí – Tomáš s Lukášem trávili víc času s otcem a jeho novou přítelkyní Martinou. Pozvali ji dokonce na rodinný oběd k babičce do Říčan. Mně o tom nikdo neřekl.

Jednou večer jsem Lukáše konfrontovala: „Proč jste mě nepozvali? Jsem pořád vaše máma!“

Lukáš se jen omluvně usmál: „Mami… nechtěli jsme tě trápit.“

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině.

Začala jsem chodit k psycholožce – poprvé v životě jsem musela přiznat sama sobě, že to nezvládám. Vyplakala jsem jí do kapesníku celý svůj život.

Jednoho dne mi napsala Martina – ta žena, kvůli které mě Petr opustil: „Aleno, chápu, že je to pro vás těžké. Nechci vám brát rodinu.“

Chtěla jsem jí napsat něco ošklivého. Ale místo toho jsem jen napsala: „Rodinu už jste mi vzala.“

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně znamená být matkou a manželkou po tolika letech. Kde končí obětavost a začíná zapomínání na sebe samu? Proč ženy v mém věku zůstávají samy a muži začínají nový život?

Dnes už je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Synové mě navštěvují méně často – mají své životy a já jim nechci být na obtíž. Naučila jsem se žít sama – chodím do divadla s kolegyněmi z práce, začala jsem malovat akvarely a občas si dopřeju víno na balkoně.

Ale někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde se stala chyba? Je možné ještě někdy opravdu důvěřovat těm nejbližším? Nebo je samota cena za všechny ty roky obětování pro druhé?