Modlitba pod oknem nemocnice: Jak jsem ztratil a znovu našel naději, když moje žena bojovala o život

„Jano! Jano, slyšíš mě?!“ křičel jsem zoufale, když se moje žena sesunula na podlahu mezi drobky chleba a rozlité mléko. Její oči byly prázdné, tělo bezvládné. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi někdo vyrval srdce z hrudi. Všechno se stalo tak rychle – ještě před minutou jsme se hádali o to, kdo dneska vyzvedne děti ze školky. Teď jsem klečel vedle ní, třásl jí ramenem a volal záchranku.

„Pane Nováku, musíte nám dát prostor,“ řekla mi mladá záchranářka, když přijeli. Sledoval jsem, jak jí dávají kyslík, jak ji nakládají na nosítka. Všechno bylo rozmazané, jako bych byl pod vodou. Sousedka paní Dvořáková mě držela za rameno a šeptala: „Nebojte se, všechno dobře dopadne.“ Ale já jsem věděl, že tohle není obyčejný omdlení.

V nemocnici mě nechali čekat na chodbě. Hodiny se táhly. Kolem mě procházeli lidé s unavenýma očima, někdo plakal, jiný se modlil. Když konečně přišel lékař, jeho výraz byl vážný. „Pane Nováku, vaše žena prodělala těžkou cévní mozkovou příhodu. Její stav je kritický. Uděláme vše, co je v našich silách, ale musíte být připraven na nejhorší.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Vzpomněl jsem si na všechny naše hádky, na chvíle, kdy jsem jí neřekl, jak moc ji miluju. Naše děti – Honzík a Anička – spaly u babičky a netušily, že se jejich život právě změnil.

Další dny byly jako zlý sen. Každé ráno jsem stál pod oknem jejího pokoje v nemocnici Na Bulovce a modlil se. Nikdy jsem nebyl věřící, ale teď jsem prosil Boha i osud o zázrak. Přinesl jsem Janě její oblíbenou knihu a nechal ji sestřičkám, aby jí ji četly. Děti kreslily obrázky a já je věšel na plot před nemocnicí.

Jednou večer jsem zaslechl rozhovor dvou lékařů na chodbě:

„Ta paní Nováková? Šance jsou mizivé. Ale její muž tu stojí každý den…“

„To je láska,“ odpověděla druhá sestra tiše.

Začal jsem si uvědomovat, jak moc pro mě Jana znamená. Vzpomínal jsem na naše první rande v kavárně Slavia, na to, jak jsme spolu poprvé jeli na chalupu do Krkonoš. Jak jsme se smáli u ohně a plánovali budoucnost.

Jednoho rána mi zavolala tchyně:

„Petře, děti se ptají na maminku. Co jim mám říct?“

„Řekni jim… řekni jim, že maminka bojuje a že ji moc milujeme,“ odpověděl jsem s knedlíkem v krku.

Začal jsem psát Janě dopisy. Každý den jeden. Psal jsem jí o dětech, o tom, jak Anička poprvé nakreslila domeček s komínem a Honzík se naučil jezdit na kole bez koleček. Psal jsem jí o svém strachu i naději.

Jednou večer jsem seděl sám v autě před nemocnicí a brečel jako malý kluk. Najednou někdo zaklepal na okno – byl to starý pán v kabátu.

„Synku, neztrácej víru. Moje žena tu ležela tři měsíce a teď zase chodíme spolu do parku. Zázraky se dějí,“ řekl a odešel do tmy.

To mi dodalo sílu. Další den jsem přinesl Janě její oblíbený parfém a poprosil sestřičku, aby jí ho dala na polštář.

Pak přišel ten den – lékař si mě zavolal do kanceláře:

„Pane Nováku, vaše žena začala reagovat na podněty. Je to malý krok, ale je to naděje.“

Rozbrečel jsem se štěstím. Běžel jsem pod její okno a volal: „Janičko! Bojuj! My tě potřebujeme!“

Začala dlouhá cesta rehabilitace. Jana se učila znovu mluvit i chodit. Byly dny plné bolesti i slz, ale také malé radosti – první úsměv, první slovo: „Petře…“

Dnes už je Jana doma. Není to ta stejná žena jako předtím – je silnější. Naše rodina je jiná – víc si vážíme každého dne spolu.

Někdy si říkám: Proč musíme přijít o všechno, abychom pochopili, co máme? A kolik lidí kolem nás prožívá podobný boj? Co byste udělali vy na mém místě?