Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro svou tchyni: Můj příběh o české rodině rozdělené hrdostí a mlčením

„Proč jsi to zase neudělala tak, jak jsem řekla?“ ozvalo se za mnou ledovým hlasem. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem krájela cibuli na bramboračku. Tchyně, paní Věra, stála ve dveřích s výrazem, který jsem znala až příliš dobře – pohled, který dokázal člověka rozdrtit jediným mrknutím.

„Myslela jsem, že to takhle bude lepší,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela. Už tolikrát jsem se snažila zavděčit, dělat věci podle jejích představ, ale nikdy to nestačilo. Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro ženu, která vychovala mého muže.

Bylo pondělí odpoledne a já jsem doufala v klidný den. Můj muž Petr byl v práci a děti ve škole. Když zazvonil zvonek, srdce mi poskočilo – návštěvy v pondělí nebývají obvyklé. Otevřela jsem dveře a tam stála ona, s taškou plnou domácích koláčů a pohledem, který sliboval bouři.

„Přišla jsem ti pomoct,“ oznámila bez pozdravu a prošla kolem mě do bytu. Věděla jsem, co to znamená – kontrola. Kontrola nad tím, jak vedu domácnost, jak vychovávám děti, jak vařím. Všechno bylo pod drobnohledem.

Začala uklízet kuchyňskou linku, přerovnávat koření a třídit hrníčky podle velikosti. „Takhle to nemůžeš mít, Anno. To je chaos.“ Sklopila jsem oči a snažila se nevnímat její poznámky. Ale každé slovo mě bodalo jako jehla.

Vzpomněla jsem si na první setkání s Věrou před deseti lety. Byla jsem mladá, zamilovaná do Petra a plná nadějí. Jeho matka mě přijala chladně – podala mi ruku a změřila si mě od hlavy k patě. „Tak ty jsi ta Anna,“ řekla tehdy s úsměvem, který byl spíš výsměchem.

Od té doby jsem se snažila zapadnout do jejich rodiny. Pekla jsem vánoční cukroví podle jejího receptu, i když mi nikdy neřekla všechny ingredience. Snažila jsem se být trpělivá, když kritizovala můj styl oblékání nebo způsob, jakým mluvím s dětmi. Petr vždycky říkal: „To je prostě máma, ona to nemyslí zle.“ Ale já věděla své.

Ten den v kuchyni se všechno změnilo. Když jsem servírovala polévku na stůl, Věra si povzdechla: „Petr měl vždycky rád bramboračku s majoránkou, ne s tymiánem.“ Podívala se na mě tak, že jsem měla chuť utéct z vlastního bytu.

„Mami, můžeš prosím chvíli přestat?“ ozval se najednou Petr ode dveří. Přijel dřív z práce a slyšel poslední poznámku. „Anna se snaží a já mám její polévku rád.“

Věra se na něj podívala s ublíženým výrazem: „Já jen chci pro vás to nejlepší.“

„Ale tímhle nám ubližuješ,“ řekl Petr tiše.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Slzy mi vyhrkly do očí a já poprvé za těch deset let nahlas řekla: „Nikdy nejsem dost dobrá, že? Nikdy nebudu jako ty.“

V místnosti zavládlo ticho. Děti přestaly jíst a dívaly se střídavě na mě a na babičku. Věra zrudla a chvíli mlčela.

„Já… možná jsem byla moc přísná,“ zamumlala nakonec.

„Moc přísná?“ zopakovala jsem hořce. „Celý život se snažím zapadnout do vaší rodiny. Nikdy jste mi nedala šanci cítit se jako doma.“

Petr mě vzal za ruku a poprvé od svatby se postavil na mou stranu. „Mami, Anna je moje žena a matka našich dětí. Prosím tě, respektuj ji.“

Věra vstala od stolu a beze slova odešla do předsíně. Slyšeli jsme bouchnutí dveří.

Zůstali jsme sedět v tichu. Děti se ke mně přitulily a Petr mě objal. Cítila jsem úlevu i bolest zároveň – jako by ze mě spadlo břemeno, ale zároveň zůstala prázdnota po něčem nenaplněném.

Večer mi přišla zpráva od Věry: „Omlouvám se. Nevím, jak být jiná.“

Dlouho jsem na ni koukala a nevěděla, co odpovědět. Možná jsme obě uvězněné ve svých rolích – ona jako matka, která neumí pustit syna, já jako snacha, která nikdy nebude dost dobrá.

Dnes už vím, že některé rány se hojí dlouho – možná nikdy úplně nezmizí. Ale možná právě tímto výbuchem začalo něco nového.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké přijmout někoho jiného do rodiny? A co vlastně znamená být „dost dobrá“? Co si o tom myslíte vy?