Když vlastní matka přeje smrt: Útěk z domova a hledání sebe sama

„Proč jsi tak neschopná? Kdybys aspoň jednou pomohla s Honzou, možná by nebyl tak nemocný! Jsi jen přítěž!“ Matčin hlas mi zněl v hlavě jako ozvěna, když jsem v noci balila věci do starého batohu. Bylo mi osmnáct, právě jsem odmaturovala na gymnáziu v Plzni, a místo radosti z nového začátku jsem cítila jen tíhu viny a vzteku. Honza, můj mladší bratr, se narodil s dětskou mozkovou obrnou. Od té chvíle se náš dům proměnil v nemocnici a já v neviditelnou dceru, která je vždycky na obtíž.

„Lucie! Okamžitě pojď dolů! Honza potřebuje přebalit!“ křičela máma z kuchyně. Byla jsem uprostřed učení na maturitu z češtiny, ale věděla jsem, že odpor je zbytečný. „Proč já? Proč vždycky já?“ zašeptala jsem si pro sebe a šla dolů. Máma stála u dřezu, ruce od saponátu, oči plné nenávisti. „Kdybys nebyla tak sobecká, možná bys pochopila, co znamená rodina!“ sykla na mě.

Nikdy jsem neměla pocit, že jsem součástí rodiny. Táta odešel, když bylo Honzovi pět a mně třináct. Od té doby jsme byly s mámou na všechno samy – tedy spíš ona byla na všechno sama a já byla ten hromosvod. Každý můj neúspěch byl důkazem mé neschopnosti. Každá chvíle, kdy jsem chtěla být sama nebo jít ven s kamarády, byla důvodem k nové hádce.

Jednou večer, když jsem se vrátila později ze školy kvůli doučování matematiky, čekala mě doma sms: „Jestli tě někdy najdou mrtvou v příkopu, aspoň budeš užitečná jako hnojivo.“ Zírala jsem na displej a nevěřila vlastním očím. To už nebyly jen výčitky – to byla nenávist.

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem kreslila černé stránky plné vzteku a smutku. „Proč mě máma nenávidí? Proč já musím být ta silná?“ ptala jsem se sama sebe každou noc před spaním. Odpověď nepřicházela.

Po maturitě jsem věděla, že musím pryč. Přihlásila jsem se na vysokou školu do Prahy – obor psychologie. Chtěla jsem pochopit nejen mámu, ale hlavně sebe. Když jsem jí to oznámila, rozesmála se: „Psychologie? Ty chceš radit lidem? Vždyť jsi sama blázen!“

V den odjezdu jsem stála ve dveřích s kufrem a batůžkem. Honza seděl v křesle a díval se na mě smutnýma očima. „Lucko, vezmeš mě někdy s sebou?“ zeptal se tiše. Políbila jsem ho na čelo a slíbila mu, že až budu mít kde bydlet, přijede za mnou na víkend.

Máma mě nevyprovodila. Jen mi poslala další sms: „Doufám, že tě ta Praha semele.“

První týdny v Praze byly těžké. Neměla jsem peníze ani kamarády. Spolubydlící Jana byla milá, ale nechápala, proč pořád brečím do polštáře. Jednou večer mi přišla další zpráva od mámy: „Honza měl dneska záchvat. Kde jsi byla? Kdybys tu byla, možná by to přežil.“ Rozklepaly se mi ruce. Volala jsem domů – Honza byl v pořádku, ale máma potřebovala někoho obvinit.

Začala jsem chodit k univerzitní psycholožce. Poprvé v životě mě někdo vyslechl bez odsuzování. „Lucie, vaše máma je nešťastná žena. Ale vy nejste odpovědná za její bolest,“ řekla mi jednou.

Přesto ve mně hlodaly pochybnosti. Každý telefonát domů končil hádkou nebo výčitkami. „Jsi sobecká! Všichni mají děti, které pomáhají! Jen ty jsi zrádkyně!“ křičela máma do sluchátka.

Jednou večer mi Jana podala hrnek čaje a řekla: „Víš, Lucko, někdy musíš myslet i na sebe. Jinak tě to zničí.“ Přemýšlela jsem o tom dlouho do noci.

Začala jsem si hledat brigádu v kavárně na Vinohradech. Práce mezi lidmi mi pomáhala zapomenout na bolest z domova. Postupně jsem si našla nové přátele – Tomáše z filozofie, který měl podobný příběh s otcem alkoholikem, a Katku z medicíny, která mi jednou řekla: „Není tvoje vina, že je Honza nemocný.“

Po roce v Praze jsem se rozhodla jet domů na Vánoce. Cestou vlakem jsem měla sevřený žaludek. Doma bylo ticho – Honza spal a máma seděla u televize s cigaretou v ruce.

„Tak ses uráčila přijet,“ řekla bez pohledu na mě.

„Přijela jsem kvůli Honzovi,“ odpověděla jsem tiše.

Večer jsme seděli u stolu – já, Honza a máma. Najednou máma začala brečet: „Já už nemůžu… Já nevím jak dál…“ Poprvé za celý život jsem ji viděla slabou.

„Mami… já tě chápu… Ale nemůžu žít tvůj život místo tebe,“ řekla jsem jí.

Dlouho bylo ticho. Pak jen šeptla: „Promiň.“

Nevím, jestli jí dokážu odpustit všechno to zlé. Ale poprvé mám pocit, že mám právo žít svůj vlastní život.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Je možné odpustit někomu, kdo vám přeje smrt? A kde vlastně končí naše odpovědnost vůči rodině? Co si o tom myslíte vy?