Od chvíle, kdy jsem po maturitě sbalila kufr a utekla z domova, se mi v hlavě stále ozývají máminy výčitky. Její slova, že jsem sobec a že za nemoc bratra můžu já, mě pronásledují i ve snech. Tahle zpověď je o bolesti, kterou si neseme z rodiny, a o tom, jak těžké je najít vlastní cestu, když vás vlastní matka nenávidí.
Jedné noci mi dcera zoufale zavolala, abych pohlídala svého vnuka, protože musí do nemocnice. Postupně jsem odhalovala skrytá tajemství jejího manželství a bolest, kterou skrývala. Bojovala jsem za svou dceru i vnuka a přitom jsem si kladla otázku, jak dobře vlastně známe ty, které nejvíc milujeme.
Jedné bouřlivé noci mi dcera nechala vnuka na hlídání s tím, že musí naléhavě do nemocnice, ale cítila jsem, že něco skrývá. Objevila jsem její deník a dopisy, které odhalily pravdu o jejím manželství a psychickém týrání, kterým si procházela. Snažila jsem se ochránit ji i vnuka a přitom jsem si kladla otázku, jak dobře vlastně známe ty, které milujeme, a jestli jsme vůbec připraveni na pravdu, která může zničit vše, co jsme budovali.
Jmenuji se Alena a celý život jsem žila ve stínu otcovy tvrdosti a nepochopení. Když otec onemocněl a potřeboval ode mě ledvinu, musela jsem se postavit největšímu rozhodnutí svého života. Tato zpověď je o tom, kde končí povinnost dítěte a začíná právo na vlastní štěstí.
Jmenuji se Lucie a po maturitě jsem utekla z domova, protože jsem už nemohla snášet matčiny výčitky kvůli nemocnému bratrovi. Celý život jsem byla obviňována za něco, co jsem nemohla ovlivnit, a matčiny nenávistné zprávy mě dohnaly až na pokraj zoufalství. Teď hledám odpověď na otázku, kde končí naše odpovědnost vůči rodině a jestli je možné odpustit někomu, kdo vám přeje smrt.
