Když máma zavolala: „Přijedou hosté!“ – Rozhodla jsem se tentokrát neuhnout

„Zuzano, v sobotu přijedou teta Alena s rodinou. Doufám, že přijedeš taky. Potřebuju pomoct s chlebíčky a vůbec…“ Mámin hlas zněl v telefonu naléhavě, ale já jsem v tu chvíli měla chuť telefon prostě položit. Vždycky to bylo stejné – přijedu na vesnici, kde jsem vyrůstala, a najednou se ze mě stane ta malá holka, která nikdy nebyla dost dobrá.

Vzpomínky na dětství mě bodaly jako jehly. Vždycky jsem byla jiná – zatímco bratr Tomáš byl hvězdou fotbalového týmu a máma na něj byla pyšná, já jsem radši četla knížky a snila o životě ve městě. Když jsem pak opravdu odešla do Prahy studovat, máma to brala jako zradu. „Na co ti bude ta tvoje psychologie? Tady na vsi je potřeba pořádná práce, ne nějaké povídání!“ říkávala často.

Teď jsem seděla v tramvaji a dívala se na šedé červnové nebe. V hlavě mi běžely všechny ty staré hádky: o tom, proč nenosím sukně, proč nejím maso, proč nechci zůstat na vesnici. Vždycky jsem měla pocit, že musím utíkat – před očekáváními, před výčitkami, před vlastní rodinou.

Ale tentokrát jsem si řekla dost. Už nechci být ta, která utíká. Chci pochopit mámu i sebe. Chci zjistit, jestli je možné najít cestu zpátky.

Když jsem vystoupila z autobusu v naší malé vesnici u Litomyšle, dýchl na mě známý pach hnoje a posekané trávy. U plotu stála máma s utěrkou v ruce a hned začala: „No konečně! Už jsem myslela, že nepřijedeš. Teta Alena už je tady, děti běhají po zahradě… A ty jsi zase v džínách! Nemohla bys jednou přijít jako ženská?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, já se takhle cítím dobře. Nechci si hrát na někoho jiného.“

Máma protočila oči a beze slova odešla do kuchyně. V obýváku už seděla teta Alena s manželem a dvěma dětmi. Bratr Tomáš dorazil krátce po mně s manželkou Lenkou a jejich malým synem. Všichni se objímali, smáli… a já měla pocit, že tam nepatřím.

„Tak co, Zuzko, pořád v té Praze? Už sis našla nějakého chlapa?“ začala teta Alena hned po prvním přípitku.

„Ne, teti. Zatím ne,“ odpověděla jsem klidně.

„No jo, dneska ty holky… Hlavně kariéra, co?“ přisadila si máma.

Cítila jsem, jak mi tuhnou ramena. „Mami, já mám svoji práci ráda. Pomáhám lidem. To je pro mě důležité.“

„Ale kdybys měla děti, věděla bys, co je to opravdový život,“ vložila se do toho Lenka.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct do svého starého pokoje a zabouchnout za sebou dveře jako kdysi. Ale místo toho jsem zůstala sedět a snažila se dýchat.

Odpoledne plynulo v duchu tradičních českých rodinných rituálů: chlebíčky, bábovka, pivo na zahradě. Děti křičely, dospělí se hádali o politice. Máma mě poslala pro petrželku do zahrady – a tam mě našel Tomáš.

„Hele, Zuzi… Máma to s tebou nemyslí zle. Jenom jí chybíš,“ řekl tiše.

„Já vím. Ale proč to vždycky musí být tak těžké? Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá?“

Tomáš pokrčil rameny. „Možná bys jí to měla říct.“

Večer už byli všichni unavení vínem i sluncem. Seděla jsem s mámou v kuchyni u hrnku čaje. Chvíli bylo ticho.

„Mami… Proč jsi na mě vždycky tak přísná?“ zeptala jsem se najednou.

Máma se zarazila. „Já… Já jen nechci, abys byla sama. Víš, jak to chodí. Na vsi ženská bez chlapa…“

„Ale já nejsem sama. Mám přátele, práci… A hlavně – chci žít podle sebe.“

Máma si povzdechla. „Já vím, že jsme tě s tátou někdy tlačili moc. Ale bála jsem se o tebe.“

Najednou jsem viděla mámu jinak – ne jako tu věčně kritickou ženu, ale jako člověka plného strachu a nejistoty.

Objala jsem ji poprvé po letech sama od sebe.

Cestou zpátky do Prahy jsem přemýšlela: Možná nikdy nebudu ta správná dcera podle máminých představ. Ale možná už to není potřeba.

Co myslíte vy? Dá se vůbec někdy úplně smířit s rodinou – nebo je důležitější smířit se sama se sebou?