„Mami, ty se vdávat nebudeš!“: Příběh Lindy, která chtěla začít znovu žít

„Mami, ty se vdávat nebudeš!“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že jsem ho musela odtáhnout od ucha. Byla jsem zrovna v kuchyni, ruce od těsta, když mi volal můj zeť Tomáš. „A proč bych nemohla?“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněl vzdor. „Kdo mi to zakáže?“

Tomáš se rozesmál tím svým povýšeným smíchem. „Kde bychom našli takovou hospodyni jako jsi ty? Kdo by nám hlídal Emu? Kdo by vařil ty tvoje svíčkové? Linda, buď rozumná.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že jsme rodina. Že mě mají rádi pro to, jaká jsem – ne jen proto, co pro ně dělám. Ale najednou jsem byla jen služka. Babička na plný úvazek. A přitom… vždyť mi je teprve padesát! Vždyť život přece nekončí s prvními vnoučaty.

Sedla jsem si ke stolu a dívala se na ruce – upracované, s jizvami od nožů a popáleninami od trouby. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem před pětadvaceti lety držela v náručí svou dceru Emílii. Bylo mi stejně jako jí teď. A měla jsem pocit, že mám celý svět před sebou.

Jenže pak přišel rozvod. Manžel odešel za mladší a já zůstala sama s malou holčičkou. Všechno jsem obětovala Emě. Nikdy jsem si nestěžovala – byla to moje volba. Ale teď… teď bych chtěla něco i pro sebe.

„Mami, co to bylo za telefonát?“ zeptala se mě Ema, když přišla domů z práce. „Nic,“ odpověděla jsem rychle a snažila se usmát. „Jen Tomáš měl nějaké starosti.“

Ema si mě chvíli prohlížela. „Mami, ty jsi poslední dobou nějaká jiná. Co se děje?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Emi, já… mám někoho.“

Chvíli bylo ticho. Pak Ema vyprskla smíchy: „Ty? Mami! To je vtip?“

„Není,“ řekla jsem pevně. „Jmenuje se Petr. Je vdovec, pracuje jako stavař. Je hodný a… požádal mě o ruku.“

Ema ztuhla. „A co já? Co Ema? Co Tomáš? Co malá Anička? Kdo nám bude pomáhat?“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem jen matka a babička – jsem pro ně hlavně opora, služba, jistota. Ale co já? Kdy přijde řada na mě?

Petr byl první muž po letech, který mě opravdu viděl. Ne jako kuchařku nebo chůvu, ale jako ženu. Chodili jsme spolu do kina, na procházky po Petříně, smáli jsme se spolu jako puberťáci. Poprvé po letech jsem se cítila živá.

Jenže doma to začalo skřípat. Tomáš mi přestal volat úplně – prý má dost starostí s prací a dítětem. Ema byla odtažitá a malá Anička se mě ptala: „Babičko, proč jsi smutná?“

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u mě v kuchyni a pili víno. „Lindo,“ řekl tiše, „nechci tě tahat do ničeho, co nechceš. Ale já tě miluju a chci s tebou být.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem věděla, co chci já sama.

Druhý den ráno jsem svolala rodinnou poradu. Ema seděla s rukama zkříženýma na prsou, Tomáš se tvářil otráveně a malá Anička si hrála s panenkou.

„Chci vám něco říct,“ začala jsem nejistě. „Celý život jsem tu byla pro vás. Všechno jsem vám dala – čas, lásku, energii. Ale teď bych chtěla něco i pro sebe.“

Tomáš protočil oči: „Takže nás opustíš kvůli nějakému chlápkovi?“

„Neopustím vás,“ řekla jsem pevně. „Ale už nechci být jen vaše služka.“

Ema začala plakat: „Mami, já tě potřebuju…“

Objala jsem ji: „Já vím, zlato. Ale potřebuju i já něco cítit. Chci být šťastná.“

Bylo to těžké rozhodnutí. První týdny byly plné hádek a ticha u večeře. Tomáš mi dokonce jednou řekl: „Vždyť už jsi stará! Komu bys ještě chyběla?“ Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného.

Ale Petr byl trpělivý. Pomáhal mi najít nový byt – malý 2+kk na Smíchově s výhledem na řeku. Zařizovali jsme ho spolu od nuly. Poprvé v životě jsem měla svůj vlastní prostor.

Ema za mnou párkrát přišla – nejdřív jen proto, aby mi vynadala, pak už jen mlčky seděla u okna a dívala se ven.

Jednou večer mi zavolala: „Mami… promiň mi to všechno. Já jen měla strach, že tě ztratím.“

Rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

Dnes je to rok od té doby, co jsem začala nový život s Petrem. S Emou máme zase hezký vztah – pochopila, že i máma má právo na štěstí.

A já? Každé ráno děkuju sama sobě za odvahu žít svůj život podle sebe.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je v Česku tak těžké být ženou po padesátce a chtít ještě něco víc? Proč nás rodina vidí jen jako služky a ne jako ženy s vlastním snem?

Co si o tom myslíte vy? Máme právo na druhou šanci i po padesátce?