Ztracený mezi dvěma světy: Příběh Petra, který opustil rodinu kvůli jiné ženě

„Petře, jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl odejít?“ hlas mé ženy Jany mi stále zní v uších, i když už uplynuly tři měsíce od té noci, kdy jsem za sebou zabouchl dveře našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Byla to scéna jako z laciného televizního dramatu: děti plakaly v pokojíčku, Jana stála v předsíni s očima plnýma slz a já… já jsem měl v kapse klíče od bytu Lenky, ženy, kvůli které jsem všechno zahodil.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu ten chlap, co opustí rodinu. Vždycky jsem si říkal, že tohle dělají jen slabí lidé. Ale pak přišla Lenka – kolegyně z práce, která mi rozuměla, smála se mým vtipům a dívala se na mě tak, jak už se na mě Jana dávno nedívala. Najednou jsem měl pocit, že zase žiju. Že nejsem jen chodící peněženka a opravář domácích spotřebičů. Že jsem ještě pořád chlap.

Ale teď, když sedím sám v cizím bytě a poslouchám tikot hodin, vím, že jsem udělal největší chybu svého života. Lenka není Jana. Lenka nechce slyšet o mých dětech, nechce řešit moje výčitky svědomí. Chce žít svůj život – bez závazků, bez minulosti. A já? Já jsem najednou zjistil, že mi chybí i ty nejbanálnější hádky o to, kdo koupí mléko nebo kdo vynese koš.

„Tati, kdy přijdeš domů?“ ptal se mě po telefonu můj syn Tomášek. Snažil jsem se mu vysvětlit, že teď bydlím jinde, ale on tomu nerozuměl. „Ale vždyť máš doma svoje pyžamo,“ řekl mi a já měl co dělat, abych se nerozbrečel.

Jana mi nebere telefony. Když jsem jí jednou potkal u Alberta, jen se na mě podívala s takovou bolestí v očích, že jsem měl chuť zmizet z povrchu zemského. Moje máma mi řekla, že mě nikdy nepoznala takového sobce. Táta se mnou nemluví vůbec.

Lenka začala být podrážděná. „Petře, já nejsem tvoje terapeutka,“ řekla mi jednou večer, když jsem se jí svěřoval se svými pocity viny. „Jestli chceš zpátky k Janě, tak běž. Já tě držet nebudu.“

A tak jsem tu zůstal sám. Bez rodiny, bez Lenky, bez jistoty. Každý večer si přehrávám v hlavě tu scénu odchodu z domova. Slyším Tomáškovy kroky na chodbě, cítím vůni Janina parfému smíchanou s vůní večeře… a pak ticho.

Začal jsem chodit k psychologovi. Poprvé v životě jsem musel přiznat nahlas: „Zničil jsem si život vlastní hloupostí.“ Psycholog mi řekl, že musím přijmout odpovědnost za své činy a být trpělivý. Ale jak mám být trpělivý, když každý den přicházím o chvíle s vlastními dětmi?

Jednou večer jsem se odhodlal a napsal Janě dopis:

„Jano,

vím, že nemám právo tě žádat o odpuštění. Vím, že jsem ti ublížil víc než kdokoliv jiný. Ale chci ti říct, že lituju každé minuty bez tebe a dětí. Udělal jsem chybu a zaplatil za ni tím nejcennějším – vaší láskou a důvěrou. Prosím tě jen o jedno: dovol mi být aspoň trochu součástí vašeho života. Kvůli dětem… a možná i kvůli nám.“

Odpověď nepřišla hned. Čekal jsem týden, dva… Až jednoho dne mi přišla SMS: „Přijď za dětmi v sobotu odpoledne.“

Stál jsem před našimi dveřmi s kyticí pro Janu a hračkou pro Tomáška i Aničku. Když mi Jana otevřela, byla jiná – silnější, uzavřenější. Děti mě objaly a já měl pocit, že se mi rozpadne srdce štěstím i bolestí zároveň.

Seděli jsme spolu v obýváku a Jana mlčela. „Petře,“ řekla nakonec tiše, „já ti nikdy neodpustím to, co jsi udělal. Ale děti tě potřebují. Takže pokud chceš být jejich tátou, musíš si to zasloužit.“

A tak začal můj boj o druhou šanci. Každý víkend jsem chodil za dětmi – na hřiště, do kina, na zmrzlinu. S Janou jsme spolu mluvili jen o praktických věcech. Vždycky když odcházela do kuchyně nebo zavírala dveře za sebou, cítil jsem tu propast mezi námi.

Jednou večer mi Tomášek pošeptal: „Tati, už zase budeš bydlet s námi?“ Nevím, co mu odpovědět. Sám nevím, jestli je možné vrátit čas.

Dnes už vím jedno: žádná vášeň ani iluze štěstí nestojí za to ztratit rodinu. Každý den se ptám sám sebe: Může mi Jana někdy odpustit? A dokážu si odpustit já sám?