„Mami, můžeš prosím zaklepat?” – Příběh o ztraceném domově a hledání místa v rodině

„Mami, můžeš prosím zaklepat?“ ozvalo se za dveřmi koupelny. Zarazila jsem se s rukou na klice. Bylo to poprvé, co mi to Lenka řekla takhle ostře. Vždyť jsem tu bydlela teprve měsíc a pořád jsem si zvykala na nové prostředí, na cizí vůně, na jiný rytmus domácnosti. Ale hlavně na to, že už nejsem paní svého bytu.

Když mi Petr s Lenkou nabídli, abych se k nim nastěhovala, byla jsem dojatá. „Mami, budeš s námi, nebudeme se o tebe bát a aspoň prodáš byt, nebudeš muset řešit opravy a sousedy,“ přesvědčoval mě Petr. A já chtěla být blíž vnukovi Tomášovi, který mi vždycky říkal „babičko, pojď si hrát“. Tak jsem prodala svůj byt v Nuslích a peníze jsme dali do rekonstrukce jejich domu v Hostivaři. Všichni jsme byli nadšení – nebo jsem si to aspoň myslela.

První týdny byly plné plánů. Lenka mi ukazovala, jak bude vypadat moje nová ložnice: „Tady budeš mít klid, mami. A když budeš chtít, můžeš si pustit televizi.“ Petr mi slíbil poličku na knížky a Tomáš mi nosil obrázky, které kreslil ve školce. Ale brzy se začaly objevovat drobné neshody.

Jednou večer jsem uvařila svíčkovou podle svého receptu. Petr si přidal dvakrát, ale Lenka jen mlčky posouvala maso po talíři. „Je to trochu těžké na večer,“ poznamenala nakonec. „My jsme si zvykli jíst lehčí věci.“

Začala jsem si všímat, že když přijdu do kuchyně, Lenka už má všechno připravené. „Mami, dneska vařím já,“ říkávala často. Chtěla jsem pomáhat, ale měla jsem pocit, že jí spíš překážím. Když jsem jednou zapomněla vypnout rychlovarnou konvici, slyšela jsem ji šeptat Petrovi: „Musíme dávat pozor, aby něco nevyvedla.“

Nejvíc mě ale bolelo, když Tomáš začal říkat: „Babičko, teď ne, hraju na tabletu.“ Už nebyl čas na naše pohádky před spaním. Můj svět se zmenšil na malý pokojík s výhledem do zahrady.

Jednoho odpoledne jsem zaslechla hádku z kuchyně. Lenka zvýšila hlas: „Já už to takhle nechci! Je to pořád dokola – všechno komentuje, všechno chce dělat po svém! Já nejsem služka!“ Petr se snažil uklidnit ji: „Vždyť je to moje máma…“

Zalezla jsem do svého pokoje a poprvé po letech brečela do polštáře. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě. Vždyť jsem jim dala všechny své úspory! Proč mám pocit, že tu nemám právo ani otevřít lednici bez dovolení?

Další den ráno jsem sebrala odvahu a šla za Petrem do garáže. „Petře,“ začala jsem tiše, „myslíš, že bych si mohla někdy pozvat kamarádku na kávu?“ Podíval se na mě překvapeně: „No jasně, mami… Ale víš, Lenka má teď hodně práce z domova a potřebuje klid.“

Zavřela jsem oči a vzpomněla si na svůj starý byt – na sousedku paní Novotnou, která vždycky přišla na kus řeči. Tady jsem nikoho neznala. Byla jsem sama mezi vlastními.

Jednou večer přišla Lenka ke mně do pokoje. „Mami… promiň za tu koupelnu minule. Já jen… mám pocit, že tu nemám žádné soukromí.“ Dívala se stranou a já cítila její napětí. „Já taky ne,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Seděly jsme tam v tichu. Dvě ženy pod jednou střechou – každá s jinými představami o domově.

Začala jsem chodit ven častěji – do parku, do knihovny. Jednou mě oslovila paní Hrdličková: „Vy jste ta nová od Petra? Pojďte někdy na čaj.“ Poprvé po dlouhé době jsem se usmála.

Doma se situace nezlepšovala. Lenka byla stále podrážděnější a Petr mezi námi lavíroval jako diplomat bez šance na úspěch. Jednou večer přišla Lenka s návrhem: „Mami, co kdybychom ti našli nějaký pěkný byt blízko nás? Pomůžeme ti s nájmem…“

Zamrazilo mě. Tak takhle to skončí? Po všem tom úsilí? Po všech těch letech?

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem o tom, co je vlastně domov. Je to místo? Lidé? Nebo pocit bezpečí?

Ráno jsem seděla u okna a dívala se do zahrady na Tomáše, jak si hraje s míčem. Najednou přišel ke mně a objal mě kolem ramen: „Babičko, pojď si kopat!“ V tu chvíli jsem věděla jediné – nechci být nikde jinde než tam, kde je moje rodina. Ale zároveň nechci být jen hostem ve vlastním životě.

Možná je čas začít znovu – najít si svůj malý prostor a nebýt nikomu na obtíž. Ale jak to udělat, když srdce zůstává tady?

Řekněte mi – dá se ještě někdy najít skutečný domov tam, kde už jste jednou byli jen hostem? Nebo je lepší začít znovu jinde?