Když je rodičovství příliš: Příběh o tom, jak nás vlastní děti mohou zlomit i posílit

„Tomáši, já už fakt nemůžu!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem v kuchyni, v ruce držela dětskou lahvičku a na podlaze kolem mě ležely rozházené hračky, rozlitý čaj a pláč naší nejmladší dcery Elišky se mísil s hádkou starších dětí o ovladač od televize. Tomáš seděl u stolu s notebookem a ani nezvedl oči. „Petro, já mám teď poradu. Prosím tě, zkus to nějak zvládnout.“

V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit na zem a utéct. Jenže kam? Byt 3+1 v paneláku na Jižním Městě byl najednou malý jako krabička od sirek. Všude byl hluk, chaos a já měla pocit, že se dusím. Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou tou matkou, která nezvládá vlastní děti. Vždycky jsem byla ta silná, organizovaná, co všechno stíhá. Ale teď? Třetí dítě přišlo nečekaně – a s ním i únava, kterou jsem nikdy předtím nepoznala.

„Mami, Matěj mi vzal pastelky!“ křičela Anička z obýváku. „Matěji, vrať jí to!“ snažila jsem se být spravedlivá, ale hlas mi selhával. Eliška pořád plakala. Tomáš mezitím odešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. Zůstala jsem sama uprostřed bitevního pole.

Večer, když děti konečně spaly, jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a dívala se na světla města. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené vlaky. Proč jsem tak unavená? Proč mám pocit, že selhávám? Kde je ta radost z mateřství, o které všichni mluví?

Tomáš přišel za mnou. „Petro… promiň. Vím, že je toho na tebe moc.“

„To není jen na mě moc. Je toho moc na nás oba,“ odpověděla jsem tiše. „Mám pocit, že už nejsem já. Jenom stroj na plínky a jídlo.“

Tomáš si povzdechl. „Já v práci taky nestíhám… Bojím se, že přijdeme o byt, když to takhle půjde dál.“

A bylo to venku. Strach z budoucnosti visel mezi námi jako těžký závěs. Peníze nám chyběly čím dál víc, mateřská byla směšná a Tomášova práce v IT byla nejistá. Každý den jsme počítali koruny.

Další ráno začalo stejně: Eliška plakala, Matěj se vztekal kvůli snídani a Anička odmítala jít do školky. Snažila jsem se být trpělivá, ale při třetím výbuchu jsem začala křičet taky. Pak jsem se rozbrečela – přímo před dětmi.

„Mami, proč brečíš?“ ptala se Anička.

„Protože jsem unavená,“ zašeptala jsem.

Ten den jsem poprvé zavolala své mámě. „Mami… já už nevím, co mám dělat.“

Máma přijela odpoledne s koláčem a objala mě tak pevně, až mi vyhrkly slzy. „Petruško, tohle je normální. Každá máma někdy nemůže.“

Ale já měla pocit, že to není normální – že selhávám víc než ostatní. Na hřišti ostatní maminky vypadaly spokojeně. Smály se, povídaly si o kroužcích a dovolených. Já měla mastné vlasy a kruhy pod očima.

Jednou večer jsme s Tomášem seděli u stolu a mlčeli. „Myslíš… myslíš někdy na to, jaké by to bylo bez dětí?“ zeptal se najednou.

Zamrazilo mě. „Občas jo,“ přiznala jsem se poprvé nahlas.

„Já taky,“ řekl tiše.

Bylo to děsivé přiznat – že někdy litujeme toho chaosu, únavy a nekonečných povinností. Ale zároveň jsme oba věděli, že bychom své děti nikdy nevyměnili za nic na světě.

Začali jsme hledat pomoc – psycholožku na Praze 4, která nám pomohla pojmenovat naše pocity vyhoření a únavy. Začala jsem chodit na procházky sama, Tomáš občas vzal děti ven bez mě. Pomalu jsme se učili říkat si o pomoc – od babiček i kamarádek.

Přesto byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Když Eliška onemocněla a my museli do Motola na pohotovost uprostřed noci; když jsme zjistili, že nám nezbylo na dovolenou; když Matěj rozbil televizi a já věděla, že novou si dlouho nekoupíme.

Ale byly i chvíle, kdy mě děti objaly a řekly: „Mami, máme tě rádi.“ A já věděla, že i když je rodičovství někdy peklo na zemi, je v něm i kus nebe.

Dnes už vím, že není ostuda říct: „Nezvládám to.“ Není ostuda cítit únavu nebo dokonce lítost nad tím, jak se život změnil. Důležité je o tom mluvit – s partnerem, s rodinou i s ostatními rodiči.

Někdy večer stále stojím na balkoně a dívám se do tmy. Přemýšlím: Kolik rodičů kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás má strach přiznat si slabost? A proč se o tom pořád bojíme mluvit nahlas?