Den, kdy jsem nebyla vítaná: narozeniny bez babičky

„Mami, prosím tě, nechoď na tu oslavu. Myslím, že bys jen zkazila atmosféru.“ Ta zpráva od mého syna Petra mi přišla v úterý večer. Seděla jsem zrovna u kuchyňského stolu, v ruce hrnek s čajem, a dívala se z okna na rozkvetlou jabloň. Bylo to jako rána do břicha. Vždyť za dva dny měl můj vnuk Matěj slavit šesté narozeniny. A já tam neměla být.

Nedokázala jsem tomu uvěřit. Vždyť jsem byla u každého jeho prvního kroku, u každého pádu z kola, u jeho prvního dne ve školce. Vzpomněla jsem si, jak jsem mu loni pekla dort s vláčkem a on mi pak šeptal do ucha: „Babičko, ty jsi nejlepší na světě.“ Co se změnilo? Kdy se mezi mnou a Petrem vytvořila ta propast?

Zvedla jsem telefon a zavolala mu. „Petře, proč bych neměla přijít? Co jsem udělala?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval jeho unavený hlas: „Mami, vždycky se s Markétou pohádáte. Minule jsi jí řekla, že neumí vychovávat děti. Ona to pořád řeší. Já už nechci další hádky.“

Zavřela jsem oči. Markéta, moje snacha, nikdy mě neměla ráda. Od začátku mi dávala najevo, že v jejich rodině budu jen hostem. Snažila jsem se být milá, pomáhat, ale vždycky jsem byla ta, která něco pokazila. A teď mě Petr žádal, abych nechodila na oslavu svého jediného vnuka.

Položila jsem telefon a rozplakala se. Slzy mi stékaly po tváři a já si připadala jako malá holka, kterou někdo vyhodil ze hry. Proč je to tak těžké? Proč rodina někdy bolí víc než cizí lidé?

Vzpomněla jsem si na své dětství v malém bytě na Žižkově. Moje maminka by nikdy nedovolila, aby babička chyběla na oslavě. Byli jsme chudí, ale drželi jsme při sobě. Dnes máme všechno – auta, domy, dovolené – ale neumíme si říct ani obyčejné „promiň“.

Druhý den ráno jsem šla do pekárny koupit rohlíky. Paní Novotná za pultem se usmála: „Tak co, paní Jano, těšíte se na víkend? Bude velká oslava?“

Chtěla jsem říct ano. Místo toho jsem jen pokrčila rameny: „Nevím, asi budu doma.“

Cestou zpátky jsem potkala sousedku Hanku. „Jano, slyšela jsem, že Matěj má narozeniny! Už máš dárek?“

Přikývla jsem a v hlavě mi zablikala vzpomínka na plyšového medvěda schovaného ve skříni. Koupila jsem ho před týdnem a těšila se, jak ho Matějovi předám. Teď jsem nevěděla, co s ním.

Večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Petr jako malý kluk s rozbitým kolenem, jak ho utěšuji. První den ve škole – drží mě za ruku a bojí se pustit. Kde se to pokazilo? Kdy se ze mě stala ta nepohodlná osoba?

V pátek ráno mi přišla další zpráva od Petra: „Mami, Matěj se ptal, jestli přijdeš. Řekl jsem mu, že máš moc práce.“

To už bylo moc. Vzala jsem telefon a napsala Matějovi vlastní zprávu: „Miláčku, babička tě má moc ráda a přeje ti krásné narozeniny. Doufám, že se brzy uvidíme.“

Odpověď přišla za pár minut: „Babičko, proč nejdeš? Já tě chci vidět.“

Srdce mi pukalo bolestí. Seděla jsem v tichu a přemýšlela, jestli mám jít proti vůli svého syna a prostě přijít. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty napjaté chvíle s Markétou – její ledový pohledy, tiché poznámky u stolu, jak mě přehlížela před ostatními hosty.

Večer před oslavou mi zavolala moje sestra Alena: „Jano, nemůžeš to tak nechat. Jdi tam! Je to tvůj vnuk!“

„A co když mě vyhodí? Co když Matěje postaví proti mně?“

„Tohle není fér! Petr by měl stát při tobě!“

Ale Petr nestál. Vybral si klid před pravdou.

V den oslavy jsem seděla doma s medvědem v klíně a poslouchala dětský smích z vedlejší zahrady – Markéta pozvala sousedy i jejich děti. Nikdo mě nepozval.

Odpoledne přišel Matěj s Petrem ke mně domů. Matěj byl smutný: „Babičko, proč jsi nebyla na oslavě?“

Petr stál za ním a díval se stranou.

„Víš, někdy dospělí dělají chyby,“ řekla jsem tiše a podala mu medvěda.

Matěj mě objal a šeptal: „Já tě mám rád.“

Petr mlčel celou dobu. Když odcházeli, otočil se ke mně: „Mami… promiň.“

Nevím, jestli to myslel vážně nebo jen chtěl mít klid.

Sedím tu teď večer sama a přemýšlím: Kdy už láska nestačí? Jak dlouho ještě budeme mlčet místo toho, abychom si řekli pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?