Dům, kde jsou džíny zakázány – Příběh o rodině, pravidlech a odvaze být sám sebou

„Gorane, okamžitě si sundej ty džíny, nebo vůbec nevstupuj do našeho bytu!“ ozvalo se zpoza dveří ještě dřív, než jsem stihl zaklepat. Stál jsem na rohožce v paneláku na Proseku, v ruce kytici tulipánů pro Mileninu maminku a v hlavě mi hučelo. Milena vedle mě zrudla až po uši a šeptla: „Promiň, já ti to měla říct dřív. Máma nesnáší džíny.“

Byl to můj první opravdový vztah a Milena byla první holka, kterou jsem chtěl představit rodičům. Ale místo toho jsem stál před dveřmi jejího bytu a přemýšlel, jestli mám radši lásku nebo svoje oblíbené kalhoty. „Paní Ljiljano, já…“ začal jsem nejistě, ale ona už stála ve dveřích, přísná jako soudkyně. „V tomhle domě platí pravidla. Džíny jsou symbolem lenosti a neúcty. Pokud chceš být s mou dcerou, musíš to respektovat.“

Milena mě vzala za ruku a vtáhla dovnitř. V předsíni visely na věšáku samé látkové kalhoty, sukně a košile. Džíny nikde. Cítil jsem se jako vetřelec. „Mami, Goran je fajn kluk,“ zkusila to Milena opatrně. „To uvidíme,“ odsekla paní Ljiljana a změřila mě pohledem od hlavy k patě.

U večeře bylo ticho hustší než omáčka na talíři. Otec, pan Zdeněk, se snažil situaci zachránit: „Tak co studuješ, Gorane?“ „Stavařinu na ČVUT,“ odpověděl jsem a doufal, že tím získám body. „Aspoň něco pořádného,“ zabručel Zdeněk. Ale Ljiljana se nedala: „A co ty džíny? To je dneska normální přijít na návštěvu jako na diskotéku?“

Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Milena kopla do stolu: „Mami! To už vážně přeháníš!“ „Ticho! V tomhle domě platím pravidla já!“ vykřikla Ljiljana. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle nebude jednoduché.

Po večeři jsme s Milenou zalezli do jejího pokoje. „Promiň,“ šeptala mi do ucha. „Máma je prostě… taková.“ Objala mě a já cítil její napětí i smutek. „Proč jí tak záleží na nějakých kalhotách?“ ptal jsem se nechápavě.

„Když byla malá, její táta ji bil za to, že nosila džíny,“ vysvětlovala Milena tiše. „Pro ni jsou džíny znakem vzdoru a špatné výchovy.“

Seděli jsme dlouho do noci a přemýšleli, co s tím. Já nechtěl lhát ani se přetvařovat, ale zároveň jsem nechtěl přijít o Milenu kvůli hloupým kalhotám.

Další den jsem přišel v černých plátěných kalhotách. Ljiljana mě pustila dovnitř bez slova. Ale napětí viselo ve vzduchu. Každý můj pohyb sledovala jako jestřáb. Když jsem si dovolil smát se nahlas nebo políbit Milenu na tvář, okamžitě mě zpražila pohledem.

Jednou večer jsme seděli s Milenou na balkoně a ona najednou řekla: „Víš co? Já už toho mám dost.“ V očích měla slzy. „Celý život žiju podle maminých pravidel. Nikdy jsem nemohla nosit to, co chci. Nikdy jsem nemohla být sama sebou.“

Vzali jsme se za ruce a rozhodli se: příští víkend půjdeme na rodinný oběd oba v džínách. Bylo to malé gesto, ale pro nás obrovský krok.

Neděle přišla rychleji, než jsme čekali. Stáli jsme před dveřmi – oba v modrých džínách. Srdce mi bušilo až v krku. Ljiljana otevřela dveře a ztuhla. „Co to má znamenat?“ zasyčela.

„Mami,“ řekla Milena pevně, „už nejsme děti. Chceme žít podle sebe.“

Následovala hádka, jakou panelák dlouho nezažil. Ljiljana křičela o úpadku morálky, Zdeněk se snažil uklidňovat situaci a my s Milenou stáli bok po boku.

Nakonec jsme odešli – ne proto, že bychom chtěli utéct, ale protože jsme věděli, že musíme začít žít svůj život.

Dnes už máme s Milenou vlastní byt na Žižkově. Občas si vzpomenu na ten první večer u nich doma – a na to, jak těžké bylo postavit se pravidlům.

Někdy si říkám: Kolik z nás žije podle cizích pravidel jen proto, že máme strach být sami sebou? A stojí to vůbec za to?