Zabalila jsem mu kufry a vyhodila ho: Můj sen o rozvodu mě proměnil v rodinného padoucha

„Tak už si to konečně přiznej, Ludmilo! Už dávno nejsi ta holka, co všechno vydrží,“ šeptala jsem si do tmy, zatímco jsem skládala jeho košile do kufru. Hodiny na stěně odbíjely půlnoc a já cítila, jak se mi třesou ruce. V kuchyni ještě doznívaly ozvěny naší poslední hádky. „Proč to děláš? Proč mi tohle děláš po tolika letech?“ křičel na mě František, můj muž, s očima plnýma nepochopení a vzteku. Ale já už nemohla couvnout.

Celý život jsem byla ta hodná Ludmila. Vždycky jsem se starala o děti, o domácnost, o Františka. Když přišel domů z práce, čekala na něj teplá večeře a uklizený byt. Když měl špatnou náladu, mlčela jsem. Když mě ponižoval před kamarády nebo mi vyčítal každou korunu, polykala jsem slzy a říkala si, že to přejde. Ale ono to nikdy nepřešlo.

Moje dcera Jana mi jednou řekla: „Mami, proč jsi s tátou pořád? Vždyť tě jenom ničí.“ Tenkrát jsem jí odpověděla: „To je život, Janičko. Manželství není pohádka.“ Ale v hloubi duše jsem věděla, že lžu jí i sobě.

Poslední kapka přišla letos na jaře. František přišel domů opilý a začal mi nadávat kvůli rozbitému hrnku. „Jsi neschopná! Ani ten pitomej hrnek neumíš udržet!“ řval a já cítila, jak se ve mně něco láme. Ten večer jsem poprvé za čtyřicet let usnula s myšlenkou: „A dost.“

Začala jsem plánovat. Tajně jsem si našetřila pár tisícovek z peněz na nákup, abych měla něco do začátku. Po nocích jsem četla články o rozvodu a hledala odvahu v příbězích jiných žen. Když jsem to konečně řekla Janě, rozplakala se: „Mami, já tě podpořím, ale babička tě nikdy nepochopí.“

A měla pravdu. Když jsem to oznámila mamince, seděla u stolu s rukama složenýma v klíně a jen tiše řekla: „Ludmilo, co tomu řeknou sousedi? Vždyť rozvod je hanba.“

Ale já už nemohla dál žít ve lži. Jednoho večera jsem Františkovi zabalila věci do dvou starých kufrů a postavila je ke dveřím. „Co to má znamenat?“ zeptal se nevěřícně. „Odcházíš,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Chci rozvod.“

Následovala bouře. Nadávky, výčitky, slzy. Volal synovi Petrovi: „Tvoje matka se zbláznila! Vyhazuje mě z vlastního domu!“ Petr přijel hned druhý den a křičel na mě: „Mami, co blázníš? Táta je sice někdy protivnej, ale vždyť jste spolu celý život!“ Jana mě objala a šeptala: „Drž se, mami.“

Celá rodina se rozdělila na dva tábory. Bratr Miroslav mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek: „Zklamala jsi nás všechny. Táta tě živil celý život a ty ho teď vyhodíš?“ Sousedky si šeptaly za plotem a když jsem šla do obchodu, cítila jsem na sobě jejich pohledy.

Ale poprvé v životě jsem cítila i něco jiného – svobodu. Ráno jsem vstávala bez strachu, že mě někdo poníží kvůli spálenému toustu nebo špatně pověšenému prádlu. Začala jsem chodit na procházky do parku a jednou jsem si dokonce koupila kávu v kavárně na náměstí – sama pro sebe.

Jednoho dne mi František volal: „Ludmilo, vrať mě zpátky domů. Já bez tebe nemůžu žít.“ Ale já už věděla, že to není pravda. On beze mě žít může – jen nechce být sám.

Dny plynuly a já se učila žít nový život. Bylo to těžké – samota bolí a rodinné vztahy jsou napjaté dodnes. Petr se mnou skoro nemluví, maminka mě nepozvala na narozeniny a sousedky mě obcházejí obloukem.

Ale když večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na světla města, cítím klid. Poprvé za čtyřicet let patří můj život jen mně.

Někdy si ale kladu otázku: Stála ta svoboda za tu rodinnou ostudu? A proč je u nás pořád rozvedená žena vnímána jako ta špatná?