Noční směna pro rodinu: Když moje oběť zůstává neviditelná

„Zase jdeš spát? To už jsi doma dvě hodiny a děti tě skoro neviděly!“ Janin hlas mě bodl do srdce jako nůž. Stál jsem v předsíni, ještě jsem si ani nesundal pracovní boty a už jsem cítil, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc. „Jano, přišel jsem z noční. Potřebuju aspoň chvíli spát, jinak to prostě nedám,“ snažil jsem se vysvětlit, ale ona jen protočila oči a odešla do kuchyně.

V tu chvíli jsem si připadal jako duch ve vlastním domě. Všude kolem mě byl hluk – smích dětí, cinkání talířů, rádio puštěné na plné pecky – ale já byl neviditelný. Vzpomněl jsem si na mámu, jak po noční směně seděla u stolu s hlavou v dlaních a já jí nosil čaj. Tehdy jsem si slíbil, že moje rodina nebude nikdy nic postrádat. Ale teď mám pocit, že postrádají mě.

Pracuji jako skladník v logistickém centru na okraji Prahy. Noční směny jsou peklo – tělo bolí, hlava třeští a člověk má pocit, že žije v jiném světě než ostatní. Ale plat je lepší než na denní a já chci, aby naše děti měly všechno: kroužky, výlety, nové boty. Jenže Jana to nevidí. Pro ni jsem ten, kdo pořád není doma.

Jednou v noci, když jsem seděl v šatně mezi regály a čekal na další várku zboží, mi zavolala máma. „Jak to zvládáš, Petře?“ zeptala se tiše. „Mám pocit, že se doma všechno rozpadá,“ přiznal jsem jí poprvé nahlas. „Jana je pořád naštvaná, děti mě skoro neznají… A já už nevím, jestli to všechno má cenu.“

Máma mlčela a pak řekla: „Já tě vidím, Petře. Vím, co pro ně děláš. Ale musíš jim to říct. Oni to možná nevidí.“

Další ráno jsem přišel domů a našel Janu v kuchyni s hlavou položenou na stole. „Promiň,“ řekla tiše. „Já už taky nemůžu. Jsem pořád sama na všechno.“

Sedli jsme si naproti sobě a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili. O tom, jak je těžké být pořád unavený. Jak bolí vidět děti vyrůstat jen na fotkách v mobilu. Jak se bojíme, že se jeden druhému ztratíme.

„Proč jsi mi nikdy neřekl, jak moc tě to stojí?“ zeptala se Jana.

„Protože jsem chtěl být silný,“ odpověděl jsem.

Dohodli jsme se, že zkusím najít jinou práci – třeba za méně peněz, ale s normální pracovní dobou. Že budeme víc mluvit a dělit se o starosti i radosti.

Nebylo to jednoduché. Peněz bylo míň a museli jsme šetřit. Ale najednou jsem byl doma na večeři, četl dětem pohádky a s Janou jsme zase začali být tým.

Někdy si říkám: Stálo to za to? Měl jsem radši dál dřít noci kvůli penězům? Nebo je důležitější být opravdu přítomný? Co byste udělali vy na mém místě?