Tchánův host: Svatební den, na který nikdo nezapomene

„To snad nemyslíš vážně, tati!“ vykřikla jsem, když jsem uviděla, jak můj budoucí tchán, pan Novotný, vchází do sálu po boku ženy, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla to vysoká blondýna v červených šatech, která se usmívala na všechny kolem sebe, jako by byla hlavní hvězdou večera. Všichni hosté se otočili a začali si šeptat. Moje máma mě chytla za ruku a šeptla: „Kláro, kdo to je?“ Jenže já jsem neměla tušení.

Byl to den, na který jsem se těšila celý život. Svatba s Honzou měla být vyvrcholením našeho sedmiletého vztahu. Všechno jsme plánovali do posledního detailu – od květin až po svatební menu. Jenže na jednu věc jsme zapomněli: že rodinné vztahy jsou jako sud s prachem a někdy stačí jediná jiskra.

Pan Novotný byl vždycky trochu svérázný. Po smrti své ženy se uzavřel do sebe, ale poslední rok se začal chovat podivně. Často zmizel na víkendy a Honza mi jen neurčitě říkal, že „táta má svoje záhady“. Nikdy by mě nenapadlo, že jeho záhadou je právě ta žena – Simona.

„Tati, proč jsi ji přivedl?“ zeptal se Honza tiše, když jsme si ho odvedli stranou. „To je moje věc,“ odsekl pan Novotný. „Simona je moje přítelkyně a patří do rodiny stejně jako vy.“

Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na tváři. Všichni hosté už postávali kolem a atmosféra houstla. Moje babička si dokonce začala dělat křížek a šeptat modlitbu. Snažila jsem se zachovat klid, ale uvnitř mě to vřelo.

Obřad začal s dvacetiminutovým zpožděním. Simona seděla v první řadě vedle pana Novotného a hlasitě komentovala šaty ostatních žen. Když oddávající položil otázku, jestli někdo má něco proti našemu sňatku, ozval se smích – Simona pronesla: „No, já bych možná něco měla!“ Všichni ztuhli. Honza ji probodl pohledem a já měla chuť utéct.

Po obřadu následoval přípitek. Simona si vzala slovo bez pozvání a začala vyprávět historky o panu Novotném, které rozhodně nebyly vhodné pro svatební den. „A víte, že Mirek (tak říká panu Novotnému) umí tančit lambadu? Ukážeme vám to!“ A skutečně – vytáhla ho na parket a začali předvádět něco mezi tancem a groteskou. Hosté nevěděli, jestli se mají smát nebo brečet.

Moje maminka mezitím plakala na záchodě. „Tohle není svatba, to je fraška,“ vzlykala. Snažila jsem se ji uklidnit, ale sama jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Honza byl bledý jako stěna a jeho sestra Petra se hádala s panem Novotným na chodbě: „Jak jsi nám to mohl udělat? Vždyť jsi věděl, jak je to pro Kláru důležité!“

Večer gradoval. Simona si vypila pár skleniček vína navíc a začala zpívat karaoke. Když přišla řada na první novomanželský tanec, Simona se rozhodla přidat k nám a tančila mezi mnou a Honzou tak těsně, že jsem musela odejít ze sálu.

Venku jsem potkala svého otce. „Klárko, nechci ti kazit den, ale měl bys vědět, že pan Novotný už půl roku neplatí alimenty Petře na děti. A teď si sem přivede nějakou Simonu…“

V tu chvíli mi došlo, že tahle svatba není jen o nás dvou s Honzou. Je to o celé spleti vztahů, tajemství a nevyřčených křivd. Vrátila jsem se dovnitř s pocitem naprosté bezmoci.

Když jsme večer odjížděli do hotelu, Honza mlčel. Já taky. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Místo toho jsem brečela do polštáře a přemýšlela: Proč musí být rodina tak složitá? Proč nám někdo nemůže dopřát aspoň jeden den štěstí?

Dnes už je to dva roky od té svatby. S Honzou jsme spolu zůstali, ale vztahy v rodině jsou napjaté dodnes. Simona s panem Novotným už nejsou spolu – prý ho opustila kvůli mladšímu muži z posilovny. Ale ta jizva zůstala.

Někdy si říkám: Je možné odpustit takové věci? Může rodina vůbec někdy fungovat bez tajemství a bolesti? Co byste udělali vy na mém místě?