Proč naše děti nechtějí domů: Příběh ztracených vztahů v rodině Novotných

„Eliško, prosím tě, zvedni to…“ šeptám do ticha rozlehlého obýváku, kde ozvěna mého hlasu zní až příliš cize. Telefon mi klouže z roztřesených prstů. Srdce mi buší jako splašené – ještě před hodinou jsem ležela na podlaze kuchyně, lapala po dechu a myslela, že už nikdy neuvidím světlo dne. Teď sedím na pohovce, zabalená v dece, a čekám, jestli se mi vůbec někdo ozve.

Můj muž Petr je na služební cestě v Brně. Dům je tichý, až to bolí. Znovu vytáčím číslo své dcery Elišky. Zase nic. Jen krátké pípnutí a pak hlasová schránka: „Zanechte vzkaz.“ Zkouším i syna Tomáše, ale jeho telefon je vypnutý. V zoufalství volám Alici – bývalé sousedce a jediné kamarádce, která mi zůstala. Jenže místo ní to zvedne její dcera Klára: „Mamka je na chalupě, Nora. Co potřebujete?“ Její hlas je odměřený, skoro jako by ji obtěžovalo, že volám.

„Nic… jen jsem… měla jsem infarkt,“ vydechnu a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Klára chvíli mlčí. „Mám jí to vyřídit?“ zeptá se nakonec. „Ano, prosím.“ Zavěsím a zůstanu sedět v tichu, které je najednou ještě těžší než předtím.

Vzpomínám na dobu, kdy byl náš dům plný smíchu. Když byly děti malé, běhaly po zahradě, hrály si na schovávanou v altánu a my s Petrem jsme grilovali klobásy pro celou ulici. Teď máme tři koupelny, dvě garáže a tolik pokojů, že bychom mohli ubytovat menší školku – ale jsme tu sami. Děti přijedou jen na Vánoce a i to je spíš povinnost než radost.

Když Petr přijede domů, najde mě sedět u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. „Co se stalo?“ ptá se tiše. Vyprávím mu o infarktu i o tom, jak jsem marně volala dětem. „Možná mají moc práce,“ říká Petr a pohladí mě po ruce. Ale já vím, že to není pravda.

O týden později přijede Eliška. Přijde do domu s výrazem člověka, který vstupuje do muzea – všechno je tu krásné, ale studené. „Ahoj mami,“ obejme mě krátce. „Jak ti je?“ Povídáme si o počasí, o její práci v bance a o tom, jak se má její přítel Marek. Ani slovo o tom, proč tu vlastně není častěji.

Večer sedíme s Petrem u vína a já se ptám: „Proč k nám nechtějí jezdit? Co jsme udělali špatně?“ Petr pokrčí rameny: „Možná jsme jim dali až moc.“

Vzpomínám si na Tomášova slova před dvěma lety: „Mami, ten dům je jako hotel. Všechno je tu perfektní, ale necítím se tu doma.“ Tehdy jsem to brala jako pubertální výlev. Dnes mi dochází, že měl pravdu.

Začínám si všímat detailů – Eliška nikdy nesundá kabát, když přijde na návštěvu. Tomáš se zdrží maximálně hodinu a pak spěchá zpátky do Prahy. Když jsem byla nemocná, nikdo z nich nepřijel do nemocnice – poslali jen SMS: „Brzy se uzdrav.“

Jednou večer mi volá Alice: „Noro, co se děje? Klára mi říkala o tom infarktu.“ Vyprávím jí všechno a ona jen povzdechne: „Víš, my jsme taky měli dům jako krabici od bot. Ale když děti odešly, prodali jsme ho a koupili malý byt na Vinohradech. Teď za námi chodí pořád.“

Začínám přemýšlet – co kdybychom prodali dům? Co kdybychom začali znovu někde jinde? Petr je proti: „Tohle je náš domov! Tady jsme vychovali děti!“ Ale já cítím, že ten domov už dávno není náš.

Jednou večer přijde Tomáš nečekaně na návštěvu. Sedíme spolu v kuchyni a já se ptám přímo: „Proč k nám nechodíte?“ Tomáš dlouho mlčí. „Mami… tady je to moc velké. Všechno je tu sterilní. Když jsme byli malí, bylo to jiné – byli jsme spolu pořád. Teď mám pocit, že vás ten dům pohltil.“

Sedíme dlouho do noci a povídáme si o všem možném – o jeho práci v IT firmě, o jeho přítelkyni Janě i o tom, jaké to bylo vyrůstat v našem domě. Poprvé po letech mám pocit, že jsme si blízko.

Ráno se rozhodnu – prodáme dům. Petr protestuje, ale nakonec souhlasí. Najdeme menší byt v centru města – blíž k dětem i k životu.

Když se stěhujeme, Eliška přijde pomoct balit krabice. Najednou se rozpláče: „Mami, promiň… já jsem sem nechtěla jezdit, protože jsem měla pocit, že vás stejně nezajímám.“ Objímám ji a poprvé po letech cítím její blízkost.

Dnes žijeme v malém bytě s balkonem plným květin. Děti k nám chodí častěji – někdy jen na kávu, někdy na večeři. Náš život už není tak okázalý jako dřív, ale je opravdový.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik rodin kolem nás žije ve velkých domech plných samoty? Kolik rodičů si myslí, že dětem stačí luxus místo lásky? Možná bychom měli začít mluvit o tom, co opravdu znamená domov…