Mezi dvěma ohni: Když maminka a tchyně bojují o mé srdce

„Jene, proč jsi mi ještě nezavolal? Už tři dny jsem tě neslyšela!“ ozývá se z telefonu hlas mé matky, paní Marie. Je pondělní večer, sedím s Natálií u stolu a snažíme se vymyslet, jak zaplatíme příští měsíc nájem. Můj mobil vibruje znovu – tentokrát je to tchyně, paní Alena: „Natálko, potřebuju tě zítra odvézt na polikliniku. Jan určitě zvládne vyzvednout děti ze školky, že?“

Zhluboka se nadechnu. Už několik měsíců žijeme v nekonečném kolotoči požadavků a výčitek. Moje matka je vdova, žije sama v paneláku na Jižním Městě a má pocit, že jsem jediný člověk na světě, který jí může pomoct. Tchyně je sice vdaná, ale její manžel je věčně na služebních cestách, takže veškeré starosti o domácnost i zdraví padly na Natálii – a tím pádem i na mě.

„Mami, dneska to fakt nejde. Máme toho moc v práci a děti jsou nemocné,“ snažím se vysvětlit do telefonu. „No jistě, práce je vždycky důležitější než tvoje vlastní matka,“ slyším uražený tón. „Až budeš potřebovat pohlídat děti, tak si vzpomeň!“

Položím telefon a dívám se na Natálii. Má kruhy pod očima, vypadá unaveně a smutně. „Alena zase něco chce?“ ptám se tiše. Přikývne. „Nechápe, že nemůžu být pořád k dispozici. A když jí řeknu ne, hned mi připomene, jak moc pro nás udělala.“

Náš život se změnil v boj o přežití mezi dvěma ženami, které nás milují po svém – ale jejich láska je dusivá. Každý víkend je rozdělený: sobota u maminky, neděle u tchyně. Když jednou zůstaneme doma, obě volají a vyčítají nám sobectví.

Jednoho dne přijdu domů a najdu Natálii plačící v kuchyni. „Už to nezvládám,“ šeptá. „Nemáme žádný čas pro sebe. Děti jsou pořád nemocné, práce mě drtí a naše mámy nás vysávají.“

Sednu si vedle ní a obejmu ji. „Musíme jim to říct narovinu,“ navrhuji. „Nastavit hranice.“

Druhý den volám mamince. „Mami, musíme si promluvit. Poslední dobou je toho na nás moc. Potřebujeme víc času pro sebe i pro děti.“

Chvíli je ticho. Pak se ozve: „Takže už mě nepotřebujete? To jsem si mohla myslet.“

Podobně dopadne i rozhovor s Alenou. „Natálko, já chápu, že máš rodinu, ale já jsem taky tvoje rodina! Kdo mi pomůže, když ne ty?“

Týdny plynou a napětí roste. Obě matky se začnou předhánět v tom, která je víc opuštěná a která nám víc pomohla v minulosti. Začínají nám posílat dlouhé SMS plné výčitek a historek z dětství.

Jednoho večera sedíme s Natálií u stolu a mlčíme. Děti už spí. „Víš,“ říká tiše, „někdy mám pocit, že jsme jen figurky v jejich hře.“

Přikývnu. „Ale co když je to naše chyba? Co když jsme jim dali pocit, že bez nás nemůžou žít?“

Rozhodneme se na pár dní vypnout telefony a odjet s dětmi na chatu do Orlických hor. První den je zvláštní ticho – žádné zvonění, žádné výčitky. Děti si hrají venku, my sedíme u kamen a poprvé po dlouhé době cítím klid.

Po návratu nás čekají desítky zmeškaných hovorů a zpráv. Obě matky jsou rozhořčené: „Jak jste mohli odjet bez slova? Co kdyby se něco stalo?“

Tentokrát už ale necouvneme. „Mami, Aleno,“ říkám pevně do telefonu, „potřebujeme svůj život. Máme vás rádi, ale musíte respektovat naše hranice.“

Není to jednoduché. Několik týdnů trvá, než obě ženy pochopí, že už nejsme malé děti závislé na jejich péči. Postupně se vztahy uklidňují – i když občas přijde další výčitka nebo prosba.

Dnes už vím, že největší odvaha není ustoupit tlaku rodiny, ale říct si o vlastní prostor. Někdy přemýšlím: Je možné být dobrým synem i zetěm a přitom neztratit sám sebe? Jak byste to řešili vy?