„Nemáš na to být matkou, dej to dítě pryč.“ – Příběh o odvaze a rodinných ranách

„Hano, prosím tě, podívej se na sebe! Vždyť jsi sotva zvládla postarat se o sebe, jak chceš zvládnout dítě?“ Bratr Petr stál ve dveřích mého malého bytu v Nuslích a jeho hlas se třásl vztekem i strachem. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a jeho slova mě bodala do srdce. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že mě zrazuje celý svět.

„Petře, já to zvládnu. Vím, že nejsem dokonalá, ale tohle dítě je moje. Nedám ho pryč,“ odpověděla jsem tiše, i když mi v očích pálily slzy. Máma seděla na gauči a jen mlčky kroutila hlavou. Táta byl jako vždy v práci a k celé situaci se nevyjadřoval – jeho mlčení bylo snad ještě horší než Petrova slova.

Všechno začalo před rokem, když jsem se po rozchodu s Markem ocitla sama. Bylo mi třicet tři, měla jsem práci v knihovně a malý podnájem. Nikdy jsem nebyla ta nejzodpovědnější – občas jsem zapomněla zaplatit složenky, někdy jsem přišla pozdě do práce. Ale když jsem zjistila, že čekám dítě, něco se ve mně změnilo. Najednou jsem měla důvod vstát ráno z postele a začít plánovat budoucnost.

Jenže rodina to viděla jinak. „Haničko, vždyť ty ani nevíš, kdo jsi. Jak chceš vychovávat dítě?“ ptala se mě máma pořád dokola. „Měla bys to dát k adopci. Najdeš si chlapa, budeš mít ještě čas.“

Ale já věděla, že tohle dítě je moje šance něco dokázat. Každý den jsem si hladila břicho a představovala si, jaké to bude, až ho poprvé uvidím.

Porod měl být podle lékařů bez komplikací. Všechny testy byly v pořádku, miminko rostlo jak mělo. Ale osud si se mnou zahrál jinak.

Byla půlnoc, když mi praskla voda. Volala jsem mámě, ale ta byla na chalupě u Berouna a nemohla přijet. Sama jsem si zavolala sanitku a v nemocnici Motol mě přijali s úsměvem. Jenže po pár hodinách začaly komplikace – dítěti klesaly ozvy a lékaři rozhodli o akutním císařském řezu.

Pamatuji si jen světla nad hlavou a strach, který mě paralyzoval. „Prosím, zachraňte ho,“ šeptala jsem anesteziologovi těsně před tím, než jsem usnula.

Probudila jsem se na JIPce a první otázka byla: „Kde je můj syn?“ Sestřička mi řekla, že je na novorozenecké JIPce – dýchal s pomocí přístrojů, ale byl silný bojovník.

Petr přijel do nemocnice hned ráno. „Vidíš? Říkal jsem ti to! Ani porod nezvládneš bez problémů. To dítě by bylo šťastnější někde jinde.“

Chtěla jsem mu něco říct, ale místo toho jsem jen brečela. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

Dny v nemocnici byly nekonečné. Každý den jsem chodila za synem do inkubátoru a šeptala mu pohádky o statečných lidech, kteří překonali všechny překážky. Sestřičky mi říkaly, že dělám pokroky – začal sám dýchat a po týdnu už mohl být u mě na pokoji.

Jednou večer přišla máma. Sedla si ke mně na postel a vzala mě za ruku. „Haničko… možná jsme ti moc nevěřili. Ale vidím, jak bojuješ. Možná jsi silnější, než jsme si mysleli.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem měla pocit, že nejsem sama.

Po návratu domů začal ten pravý boj – noci beze spánku, koliky, nekonečné pleny a pocit viny pokaždé, když syn plakal a já nevěděla proč. Petr mi dál volal a nabízel pomoc – ale vždycky dodal: „Ještě máš čas to vzdát.“

Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na svého syna. Spal klidně a já si uvědomila, že i když je všechno těžké, nikdy bych ho nedokázala dát pryč.

Začala jsem chodit do podpůrné skupiny pro maminky samoživitelky v komunitním centru na Praze 4. Tam jsem poznala další ženy s podobnými příběhy – některé byly opuštěné partnery, jiné bojovaly s předsudky rodiny nebo finančními problémy. Společně jsme si dodávaly sílu.

Jednoho dne přišel Petr na návštěvu s velkou taškou plenek a dětského oblečení. „Promiň,“ řekl tiše. „Možná jsem byl moc tvrdý. Jen jsem měl strach.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu.

Dnes je mému synovi půl roku. Je zdravý, směje se na celý svět a já vím, že všechno to stálo za to.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik žen kolem nás slyší každý den slova jako já? Kolik z nich najde odvahu jít proti všem?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že rodina má právo rozhodovat za nás?