Odložené štěstí: Příběh jedné matky v porodnici Motol

„Kláro, už to nevydržím! Proč jsi taková? Vždyť máš všechno – práci, byt, chlapa… a teď dítě. Co ti ještě chybí?“ křičela na mě máma přes telefon, zatímco jsem seděla na nemocniční posteli v Motole a tiskla si ruce k břichu, kde ještě před pár hodinami ležel můj syn. Slzy mi stékaly po tvářích a já nebyla schopná odpovědět. Všechno ve mně křičelo, že jsem selhala.

Porod byl rychlý, bolestivý, ale zvládla jsem ho. Sestřičky byly milé, usmívaly se na mě a říkaly: „To zvládnete, Klárko, jste silná.“ Ale já se necítila silná. Když mi položily malého na hruď, místo radosti přišla panika. Hlava mi hučela myšlenkami: Co když to nezvládnu? Co když mu ublížím? Co když budu stejná jako táta, který nás opustil? Všichni čekali, že budu šťastná. Ale já cítila jen prázdno.

Petr, můj přítel, přijel až druhý den. Stál u postele, díval se na mě i na syna a řekl: „To je náš Matěj. Podívej, jak je krásný.“ Usmála jsem se na něj, ale uvnitř jsem byla rozbitá. Petr byl vždycky ten silný, ten co všechno zvládne. Ale já… já jsem byla slabá. Když odešel domů vyřídit papíry a přivézt věci pro malého, zůstala jsem sama. V tu chvíli jsem věděla, že to nedokážu.

V noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem pláč ostatních dětí z pokojů kolem a každé zakňourání mě bodalo do srdce. Přemýšlela jsem o svém dětství – o tom, jak mě máma vychovávala sama, jak jsme neměly peníze, jak jsem si slíbila, že nikdy neudělám stejnou chybu jako ona. Ale teď jsem tu ležela a měla pocit, že už teď selhávám.

Ráno přišla sestřička s Matějem v náručí. „Chcete si ho pochovat?“ zeptala se jemně. Zavrtěla jsem hlavou. „Nezlobte se… já… já nemůžu.“ Sestřička se na mě podívala zvláštním pohledem – směs soucitu a nepochopení.

Celý den jsem přemýšlela o tom, co mám dělat. Máma mi psala zprávy: „Musíš být silná! Dítě potřebuje matku.“ Petr volal: „Klárko, všechno bude dobrý. Zvládneme to spolu.“ Ale já věděla, že to není pravda. Už týdny před porodem jsem měla úzkosti, nespala jsem a bála se každého dalšího dne. Doktoři tomu říkají prenatální deprese. Já tomu říkám strach.

Večer jsem seděla na posteli a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. V hlavě mi běžely všechny možnosti. Mohla bych Matěje vzít domů a doufat, že to přejde? Nebo ho nechat tady a dát mu šanci na lepší život? Bylo mi jasné, že mě všichni odsoudí – máma, Petr, kamarádky z gymplu i sousedky v domě.

Ráno jsem požádala o rozhovor s primářkou oddělení. „Paní doktorko… já nevím, jestli to zvládnu. Mám pocit, že bych mu mohla ublížit… že nejsem dost dobrá matka.“ Primářka mě vyslechla a řekla: „Nejste první ani poslední žena, která to cítí. Ale rozhodnutí je jen na vás.“

Podepsala jsem papíry o dočasném umístění dítěte do péče nemocnice. Sestřičky byly tiché, některé se na mě dívaly s lítostí, jiné s odsudkem. Petr přijel o hodinu později a když zjistil, co jsem udělala, rozzuřil se: „Jak jsi mohla? To je přece náš syn! Kláro… vždyť jsi slíbila…“ Nedokázala jsem mu odpovědět.

Máma přijela hned druhý den. Seděla u mé postele a plakala: „Já tě nechápu… vždyť jsi byla vždycky tak rozumná holka.“ Já jen mlčela a dívala se do zdi.

Dny plynuly pomalu. Každý večer jsem si představovala Matěje – jestli pláče, jestli ho někdo drží v náručí, jestli cítí moji nepřítomnost. Psycholožka mi řekla: „Musíte myslet i na sebe. Pokud teď nejste schopná péče, je lepší dát mu šanci na klidný začátek.“ Ale svědomí mi nedalo spát.

Petr se mnou přestal mluvit. Máma mě přesvědčovala, abych si Matěje vzala zpátky domů. Kamarádky mi psaly podpůrné zprávy i nenávistné komentáře na Facebooku: „Jak můžeš opustit vlastní dítě?“

Jednou večer jsem šla kolem dětského oddělení a slyšela plakat dítě – možná to byl Matěj, možná jiný chlapeček. Zastavila jsem se a rozplakala se taky. V tu chvíli jsem pochopila, že bolest z toho rozhodnutí mě bude provázet celý život.

Po týdnu mě propustili domů – sama, bez dítěte. Byt byl tichý a prázdný. Každý kout mi připomínal Matěje – jeho postýlku v ložnici, oblečky ve skříni, hračky od kamarádek.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu se učila žít s vinou i smutkem. Petr odešel ke své matce a řekl mi: „Až budeš připravená být matkou, ozvi se.“ Máma mi přestala volat.

Každý den přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy správné přiznat si slabost?

Možná jednou najdu odvahu vzít Matěje zpátky domů. Možná ne. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit prázdnoty a viny.

A vy… co byste udělali na mém místě? Je možné odpustit si takové rozhodnutí?