Volala jsem synovu dohazovačku a teď toho hořce lituji

„Mami, co jsi to udělala?!“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že jsem ho musela odtáhnout od ucha. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku lilo jako z konve a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Všechno to začalo tím, že se můj syn Tomáš už tři dny neozval. Vím, že je dospělý, má práci v Brně a svůj život, ale mateřské srdce si neporučí. Pořád jsem si říkala, že je určitě jen zaneprázdněný, ale když ani po třetím dni nezvedal telefon, začala jsem panikařit. V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře – nehoda, nemocnice, nebo snad něco ještě horšího.

A pak jsem udělala něco, čeho teď hořce lituji. V zoufalství jsem vytočila číslo paní Jany – dohazovačky, kterou Tomášovi domluvila jeho teta. Jana byla taková ta typická česká „seznamovačka“ – energická, upovídaná a vždycky věděla o všech všechno. Doufala jsem, že když Tomáš neodpovídá mně, třeba odpoví jí.

„Dobrý den, paní Jano, tady je Tomášova maminka… Nevíte náhodou, jestli je v pořádku? Už tři dny se mi neozval…“ začala jsem opatrně.

Jana se hned chytla: „Ale jistě, paní Novotná! Tomáš byl včera na schůzce s jednou moc milou slečnou. Vypadalo to nadějně! Ale víte co? Já mu hned zavolám a zjistím, co a jak.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Ale jen na chvíli. Protože o dvě hodiny později mi Tomáš volal zpátky – a byl vzteky bez sebe.

„Mami! Proč jsi volala Janě? To je trapas! Teď si ta holka myslí, že mám maminku za zadkem!“ křičel do telefonu.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem měla strach. Že jsem nevěděla, co se děje. Ale Tomáš byl neoblomný: „Jsem dospělý! Tohle už nikdy nedělej! Jestli mi tím zkazíš vztah s Bárou, nikdy ti to neodpustím!“

Zůstala jsem stát v kuchyni jako opařená. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala jako nejhorší matka na světě. Celý večer jsem seděla u stolu a přemýšlela, kde se to pokazilo. Vždycky jsme s Tomášem měli blízký vztah – po smrti jeho otce jsme byli jeden pro druhého vším. Možná právě proto mám někdy tendenci ho až příliš chránit.

Druhý den ráno jsem dostala zprávu od své sestry: „Co jsi to provedla Tomášovi? Volal mi úplně rozčílený!“ A pak další od jeho bývalé přítelkyně: „Tomáš je fakt naštvaný. Dej mu čas.“

Začala jsem si uvědomovat, že moje starostlivost překročila hranici. Ale jak to napravit? Měla bych mu napsat omluvnou SMS? Nebo počkat, až se uklidní? Co když už nikdy nebude chtít slyšet o žádné ženě, kterou mu někdo doporučí?

Celý týden jsem chodila jako tělo bez duše. V práci jsem byla nesoustředěná, doma mě nic nebavilo. Každý večer jsem si přehrávala ten telefonát v hlavě a přemýšlela, jak bych to mohla vzít zpátky.

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Tomáš. Vypadal unaveně a smutně.

„Můžu dál?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem a pustila ho dovnitř. Sedli jsme si ke stolu a chvíli mlčeli.

„Mami… vím, že jsi to myslela dobře,“ začal nakonec Tomáš. „Ale musíš mě nechat žít můj život. Chápu, že máš strach… Ale já už nejsem dítě.“

Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích bolest i lásku zároveň.

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Jen… někdy mám pocit, že tě pořád musím chránit.“

Tomáš se pousmál: „Já už to zvládnu sám. A Bára… no, zatím se mnou mluví. Ale musím jí vysvětlit, že nejsi žádná šílená matka.“

Oba jsme se tomu zasmáli – poprvé po dlouhé době.

Od té doby se snažím držet zpátky. Nevolám Janě ani žádné jiné dohazovačce. Když mám o Tomáše strach, napíšu mu krátkou zprávu: „Jsi v pořádku?“ A čekám, až odpoví.

Ale někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi mateřskou láskou a přílišnou ochranou? Jak poznat, kdy už zasahuji do života svého dítěte víc, než bych měla? Máte to taky tak? Co byste udělali na mém místě?