Den, kdy táta odmítl zaplatit za moje svatební šaty

„Barboro, už pojď, máme zpoždění!“ volal na mě táta z chodby, zatímco jsem si v rychlosti navlékala kabát. V hlavě mi vířily myšlenky – dnes je ten den. Den, kdy si konečně vyzvednu své vysněné svatební šaty. Táta slíbil, že mi je zaplatí, stejně jako kdysi jeho otec zaplatil šaty mé mamince. Byla to naše rodinná tradice.

Cesta do salonu byla tichá. Táta se díval z okna auta a já cítila, jak mezi námi visí něco nevyřčeného. „Tati, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně. Jen kývl hlavou, ale jeho oči byly smutné.

V salonu mě vítala paní Novotná s úsměvem: „Barboro, šaty jsou připravené! Pojďte rovnou do kabinky.“ Táta zůstal stát u pultu a já zmizela za závěsem. Když jsem si oblékla šaty, rozbušilo se mi srdce – byly nádherné, přesně takové, jaké jsem si vysnila od dětství.

Vyšla jsem ven a otočila se k tátovi: „Tak co myslíš?“ čekala jsem pochvalu, možná i slzy dojetí. Místo toho se jeho tvář stáhla do přísného výrazu. „Tohle jsou ty šaty?“ zeptal se tiše, až mě zamrazilo. „Ano… jsou krásné, viď?“ snažila jsem se zachránit situaci.

Táta se nadechl: „Barboro, tohle je moc. Ty šaty stojí víc než celý můj měsíční plat! Víš vůbec, kolik práce mě stálo našetřit ty peníze?“ Jeho hlas byl zlomený a já cítila, jak mi hoří tváře studem. „Ale tati… vždyť jsi slíbil…“ šeptla jsem.

„Slíbil jsem ti, že ti pomůžu se svatbou. Ale ne že utratím všechny úspory za jedny šaty! Co budeš mít z toho, když si je oblékneš jen jednou? Myslíš si, že štěstí záleží na tom, kolik stojí tvoje šaty?“

Paní Novotná se snažila situaci zachránit: „Možná bychom mohli najít nějaký kompromis…“ Ale já už ji nevnímala. V hlavě mi hučelo a v očích pálily slzy. Vždyť jsem jen chtěla být krásná nevěsta, jako byla máma na své svatbě.

„Tati, tohle je pro mě důležité,“ snažila jsem se zadržet pláč. „Vždyť jsi vždycky říkal, že pro mě uděláš všechno.“

Táta zavrtěl hlavou: „Barboro, všechno má své meze. Nechci tě učit, že peníze rostou na stromech. A nechci, abys začínala nový život s takovou rozmařilostí.“

Stála jsem tam v bílých šatech a připadala si najednou malá a bezmocná. Vzpomněla jsem si na dětství – na chvíle, kdy jsme s tátou chodili na ryby nebo pekli bábovku v neděli ráno. Vždycky byl mým hrdinou. Teď stál přede mnou cizí člověk.

„Takže mi je nezaplatíš?“ zeptala jsem se naposledy.

„Ne,“ odpověděl pevně. „Najdeme jiné šaty. Nebo si je zaplatíš sama.“

Vyběhla jsem ven ze salonu a slzy mi stékaly po tvářích. Venku pršelo a já nevěděla, kam jít. Mobil mi vibroval v kapse – volala máma.

„Baruško, co se děje?“ ozvala se ustaraně.

„Táta mi nechce zaplatit šaty,“ vzlykla jsem do telefonu.

„Uklidni se,“ řekla máma tiše. „Víš, že to s tebou myslí dobře. Ale možná bys měla přemýšlet o tom, co je opravdu důležité.“

Seděla jsem na lavičce před salonem a sledovala kapky deště stékající po rukávu kabátu. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle s tátou – na jeho smích i přísnost. Najednou jsem si uvědomila, že nejde jen o šaty. Jde o to, co znamenají – pro mě i pro něj.

Večer doma bylo ticho. Táta seděl u stolu a díval se do prázdna.

„Tati… promiň,“ zašeptala jsem.

Zvedl ke mně oči: „Já bych ti dal všechno na světě, Baruško. Ale nechci tě naučit žít nad poměry.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Nakonec jsem si vybrala jiné šaty – jednodušší, levnější. A když jsem v nich stála před oltářem vedle svého budoucího muže Tomáše, pochopila jsem, že nejdůležitější nejsou šaty ani peníze. Je to rodina a láska.

Ale někdy si říkám – proč je tak těžké pochopit jeden druhého? Musíme opravdu přijít o iluze, abychom našli cestu k sobě? Co byste udělali vy na mém místě?