Mezi dvěma ohni: Když je maminka vždy na prvním místě

„Kláro, proč jsi mu zase koupila tu šunku? Vždyť víš, že má radši tu od Kosteleckých!“ ozvalo se z telefonu, ještě než jsem stihla říct dobrý den. Paní Novotná, Petrova matka, měla vždycky potřebu komentovat každý detail našeho života. Bylo pondělí ráno a já už cítila, jak se mi svírá žaludek. Petr seděl v kuchyni a předstíral, že neslyší, jak jeho matka hodnotí můj výběr potravin.

„Mami, nech to být, Klára to myslela dobře,“ zamumlal Petr, ale jeho hlas byl slabý, téměř neslyšitelný. Věděla jsem, že tohle je jen začátek dalšího týdne plného výčitek a nevyžádaných rad.

Když jsme se s Petrem před dvěma lety dali dohromady, byla jsem šťastná. On byl milý, pozorný a vtipný. Jeho rodina mě přijala s otevřenou náručí – nebo jsem si to aspoň myslela. První měsíce byly krásné. Pak ale začala paní Novotná volat častěji. Nejprve jen jednou týdně, pak každý den. Petr jí vyprávěl všechno: co jsme měli k večeři, jakou barvu povlečení jsem koupila, dokonce i to, že jsem si nechala ostříhat vlasy.

Jednou večer jsem slyšela, jak Petr šeptá do telefonu: „Jo mami, vím, že bys to udělala jinak… Ale Klára chtěla tu modrou.“ Když jsem vešla do pokoje, rychle zavěsil. „To byla jen máma,“ řekl a usmál se provinile.

Začalo mi docházet, že v našem vztahu nejsme dva. Jsme tři.

Nejhorší bylo, když jsme se pohádali kvůli dovolené. Chtěla jsem jet na Šumavu, Petr navrhoval Jeseníky. Nakonec jsme zůstali doma – protože jeho maminka měla narozeniny a Petr nechtěl riskovat její nespokojenost. „Mami by to mrzelo,“ řekl mi tehdy a já poprvé pocítila opravdovou bezmoc.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla paní Novotnou v naší kuchyni. „Klárko, uklidila jsem ti lednici. Bylo tam dost nepořádku,“ oznámila mi s úsměvem. Petr stál opodál a tvářil se provinile. „Maminka jen chtěla pomoct,“ šeptl mi později do ucha.

Začala jsem být podrážděná a unavená. Každý večer jsem přemýšlela, co všechno dnes Petr své matce vyprávěl. Jednou jsem ho přistihla, jak jí posílá fotku mého nového účesu s komentářem: „Co na to říkáš?“

„Petr, proč jí všechno říkáš?“ vybuchla jsem jednou večer.

„Je to moje máma! Chce vědět, jak se mám…“ bránil se.

„Ale my jsme spolu! Já chci mít taky něco jen pro nás!“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho tím trápím, ale já už nemohla dál.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr dostal zprávu od maminky: „Klárka dneska vypadala unaveně. Nechceš jí uvařit čaj?“ Ztuhla jsem. Jak to mohla vědět? Nikde nebyla! Pak mi došlo, že Petr jí volal z práce a popisoval mi svůj den.

Začala jsem si připadat jako pod drobnohledem. Každý můj krok byl analyzován a komentován. Když jsem si koupila nové šaty, paní Novotná mi druhý den volala: „Klárko, ta zelená ti moc nesluší.“

Jednou jsem Petrovi navrhla: „Co kdybychom jeli na víkend sami někam pryč? Bez telefonů?“

Petr se zarazil: „A co když bude máma něco potřebovat?“

V tu chvíli mi došlo, že pro něj budu vždycky až druhá.

Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem plánovat společné aktivity, přestala jsem se snažit být dokonalá partnerka i snacha. Když jsme měli výročí, Petr mi místo květin přinesl krabičku domácích koláčů od maminky.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám sílu takhle žít dál. Milovala jsem Petra, ale nenáviděla pocit neustálého srovnávání a kontroly.

Když přišel domů a viděl mě uplakanou, sedl si vedle mě.

„Klárko… co mám dělat? Máma je na mě sama…“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím.“

Ten večer jsem pochopila, že pokud se něco nezmění, ztratím sama sebe.

Dnes stojím před rozhodnutím: mám bojovat za naši lásku nebo odejít? Je možné žít ve vztahu, kde nikdy nejsem na prvním místě?

Někdy si říkám: Kolik z vás zažilo něco podobného? Má cenu čekat na změnu – nebo je lepší odejít dřív, než bude pozdě?