Mezi dvěma domovy: Když rodina znamená rozhodnutí, která bolí

„To snad nemyslíš vážně, tati!“ vyhrkla jsem, když jsem se dívala na otce, jak sedí v kuchyni u starého stolu a upírá na mě unavené oči. „Proč ten dům prostě neprodáš? Vždyť už je ti přes sedmdesát, nemůžeš tu být sám.“

Táta se zamračil a odvrátil pohled k oknu. „Tenhle dům je všechno, co mi zbylo po mámě. Tady jsem prožil celý život. Já nikam nejdu.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo. V hlavě mi běžely všechny ty rozhovory s bratrem Petrem, který mi už týdny opakuje: „Já s tátou bydlet nebudu. Vždyť se s ním nedá vydržet! Pořád jen vzpomíná na mámu, všechno mu vadí, a já mám taky svůj život.“

A tak jsem tu já – Jana, třicetiletá žena, která má vlastní malý byt na Jižním Městě, manžela Tomáše a dvouletou dcerku Elišku. A najednou mám být ta, kdo všechno obětuje. Protože bratr nechce ustoupit a táta odmítá změnu.

„Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se mě Eliška, když jsem jí večer četla pohádku. Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „To nic, zlatíčko. Jen přemýšlím.“

Ale v hlavě mi to vířilo dál. Tomáš se mnou o tom mluvil už několikrát. „Jani, chápu, že chceš pomoct tátovi, ale proč bys měla opouštět svůj byt? Máme tu všechno – školku, práci blízko…“

Jenže když jsem to řekla Petrovi, rozčílil se: „Ty máš aspoň manžela! Já bych tam byl sám s tátou a jeho náladama! Proč bych měl obětovat svůj život? Máš dítě, tak aspoň bude mít táta společnost.“

A tak se to točilo dokola. Táta trval na svém: „Dům neprodám.“ Bratr trval na svém: „Nechci tam bydlet.“ A já? Já jsem byla mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Tomáš přišel a položil mi ruku na rameno. „Jani, co kdybychom si dali víno? Třeba tě to trochu uklidní.“

Přikývla jsem a nalila nám dvě sklenky. „Víš,“ začala jsem tiše, „já mám pocit, že ať udělám cokoliv, vždycky to bude špatně. Když zůstanu tady, budu mít výčitky vůči tátovi. Když odejdu, přijdu o všechno, co jsme si tu vybudovali.“

Tomáš mě objal. „Musíš myslet i na sebe a Elišku. Nemůžeš žít jen pro ostatní.“

Ale jak to mám udělat? Jak mám říct vlastnímu otci: „Promiň, ale už ti nemůžu pomoct?“ Jak mám říct bratrovi: „Teď je řada na tobě?“

Další den jsem jela za tátou. Seděl v křesle a díval se na staré fotky mámy. „Víš, Janičko,“ začal najednou, „já vím, že to není fér. Ale já tu prostě chci zůstat. A Petr… ten nikdy nebyl rodinný typ.“

„Ale tati,“ namítla jsem zoufale, „co když se ti něco stane? Co když upadneš nebo budeš potřebovat pomoc?“

Pokrčil rameny. „Pak zavolám sanitku. Nebo přijdeš ty.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč je všechno jen na mně? Proč bratr může žít svůj život a já musím pořád řešit problémy všech ostatních?

Večer jsem volala mámě – tedy její sestře Daně, protože máma už tu není. „Jani,“ řekla mi teta Dana laskavě, „tvůj táta byl vždycky tvrdohlavý. Ale nesmíš kvůli tomu obětovat svoje štěstí.“

„Ale co když ho tam nechám samotného a něco se mu stane?“

„To je život,“ povzdechla si teta. „Nemůžeš nést odpovědnost za všechny.“

Další týden jsme měli rodinnou poradu. Seděli jsme všichni u stolu – já, Tomáš, Petr i táta. Atmosféra by se dala krájet.

„Tak co navrhujete?“ zeptal se Petr otráveně.

„Já bych chtěla zůstat ve svém bytě,“ řekla jsem tiše.

„A co táta?“ vyštěkl Petr.

Tomáš do toho vstoupil: „Co kdybychom najali paní na výpomoc? Nebo domluvili pečovatelskou službu?“

Táta zavrtěl hlavou: „Cizí lidi do domu nechci.“

Petr protočil oči: „Tak co teda chceš? Aby Jana všechno obětovala?“

Táta mlčel. Já měla slzy na krajíčku.

Nakonec jsme odešli bez řešení. Petr odjel domů do svého podnájmu v Karlíně a já s Tomášem jsme jeli zpátky na Jižní Město.

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. Každý telefonát od táty mě děsil – co když spadl? Co když potřebuje pomoct?

Jednou večer mi volal soused od táty: „Paní Jano, váš tatínek si zapomněl klíče a nemůže domů.“ Okamžitě jsem sedla do auta a jela přes půl Prahy.

Když jsem ho našla sedět na schodech před domem, bylo mi do breku. „Tati, takhle to nejde! Musíme něco vymyslet!“

Podíval se na mě smutně: „Já vím. Ale já už nic jiného nemám.“

A tak stojím před rozhodnutím: Odejít ze svého bytu a začít znovu v domě plném vzpomínek – nebo nechat tátu samotného a žít s pocitem viny?

Někdy v noci přemýšlím: Je správné obětovat vlastní štěstí pro rodiče? Nebo máme právo žít svůj život i za cenu bolesti druhých?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít řešení, které nikoho nezničí?