Bratrův svatební dluh: Když peníze rozdělují rodinu
„To nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme v kuchyni našeho starého domu v Hradci Králové, kde jsme s bratrem vyrůstali. Mamka stála u dřezu a tvářila se, že myje nádobí, ale bylo vidět, jak se jí třesou ruce. Táta seděl u stolu, pohled zabodnutý do ubrusu, jako by tam hledal odpovědi na otázky, které nikdy nechtěl slyšet.
Tomáš se na mě podíval s tvrdým výrazem. „Jano, já to potřebuju. Svatba je za dva měsíce a nemáme kde slavit. Pronájem sálu stojí majlant a já prostě nemám tolik našetřeno. Všichni kamarádi mají velké svatby, proč bych já měl mít nějakou malou oslavu na zahradě?“
„Protože na to nemáš!“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „A proč bys měl chtít peníze z domu? Tenhle dům je všechno, co nám po rodičích zůstane. Chceš ho rozprodat kvůli jednomu dni?“
Tomáš se zamračil a odvrátil pohled. „Ty jsi vždycky byla ta rozumná, že? Ale já mám taky právo na štěstí! A když mi nepomůžete, tak nevím, co budu dělat.“
Mamka se otočila od dřezu, oči zarudlé. „Děti, prosím vás… Nehádejte se. Tohle je náš domov. Nemůžeme jen tak prodat kus zahrady nebo sklepa.“
Táta konečně promluvil, hlas měl tichý a unavený: „Tomáši, víš dobře, že jsme ten dům spláceli celý život. Je to jediné jisté místo, které máme.“
Tomáš ale neustupoval. „A co mám dělat? Všichni čekají velkou svatbu! Lenka už má šaty, její rodiče platí hostinu… Já nechci vypadat jako chudák.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsme s Tomášem jako děti stavěli bunkry v obýváku a smáli se, když nám mamka nosila kakao. Teď tu stojíme proti sobě jako cizí lidé.
Začalo to být horší. Tomáš začal volat i mně večer domů a přesvědčovat mě, abych ho podpořila před rodiči. „Jano, vždyť ty máš dobrou práci v Praze! Tobě přece nebude chybět pár set tisíc z prodeje sklepa nebo zahrady…“
„To není o penězích,“ odpověděla jsem mu jednou unaveně do telefonu. „To je o tom, že ten dům je naše rodinná paměť. Až rodiče odejdou… co nám zbyde?“
Tomáš byl čím dál zoufalejší. Začal vyhrožovat, že pokud mu nepomůžeme, vezme si půjčku u nebankovní společnosti. „Pak mi budete muset pomáhat splácet dluhy,“ řekl jednou na rodinné poradě.
Rodiče byli zlomení. Mamka plakala v noci v ložnici a táta začal být ještě uzavřenější než dřív. Všichni jsme chodili po domě po špičkách a vyhýbali se jeden druhému.
Jednoho večera jsem přišla domů a našla mamku sedět u stolu s dopisem v ruce. „Jano,“ řekla tiše, „Tomáš napsal Lence, že jestli mu nepomůžeme, svatba nebude.“
V tu chvíli jsem pocítila směs vzteku a lítosti. Jak může být můj bratr tak sobecký? Ale pak jsem si vzpomněla na jeho nejistotu – vždycky byl ten mladší, ten méně úspěšný… Možná teď jen zoufale touží dokázat světu i sobě, že něco znamená.
Rozhodla jsem se s ním promluvit naposledy. Sešli jsme se v kavárně Na Rynku. Tomáš vypadal unaveně a nervózně si pohrával s hrníčkem kávy.
„Tomáši,“ začala jsem opatrně, „proč ti na té svatbě tak záleží? Opravdu je to kvůli Lence? Nebo chceš něco dokázat tátovi?“
Chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Já… já mám pocit, že jsem vás všechny zklamal. Ty jsi úspěšná v Praze, táta byl vždycky vzor… Já chci aspoň jednou ukázat, že taky něco dokážu.“
Položila jsem mu ruku na rameno. „Tomáši, štěstí není v drahé svatbě nebo v tom, co si o tobě myslí ostatní. Je v tom, že máme jeden druhého a že si vážíme toho mála, co nám zůstalo.“
Nevím, jestli mě poslechl. Svatba nakonec byla menší – na zahradě u Lenčiných rodičů. Tomáš byl zpočátku zklamaný, ale nakonec vypadal šťastněji než kdy předtím.
Dům zůstal celý a naše rodina taky – i když jizvy zůstaly.
Někdy si říkám: Stojí za to obětovat rodinné vztahy kvůli penězům nebo společenskému tlaku? Co byste udělali vy na mém místě?