Fotka v rukou tchyně: Jedno odpoledne, které změnilo všechno

„Co to děláte?“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do obýváku a spatřila svou tchyni, paní Novotnou, jak drží starou zažloutlou fotku mého manžela Pavla jako miminka přímo nad hlavou našeho novorozeného syna Matýska. Její ruce se třásly, oči měla zarudlé a na rtech jí pohrával zvláštní úsměv. „Jen jsem chtěla vidět, jestli je opravdu celý po Pavlovi,“ zašeptala, aniž by se na mě podívala.

V tu chvíli se mi v hlavě rozběhl kolotoč myšlenek. Už týdny jsem cítila napětí mezi námi dvěma, ale tohle bylo něco jiného. Bylo to, jako by chtěla dokázat, že Matýsek je víc její než můj. Že patří do její rodiny, do její linie. Vzpomněla jsem si na všechny ty rozhovory v parku s ostatními maminkami – jak často jsem slyšela, že babičky hlídají hlavně děti svých dcer. „Synové jsou pryč, dcery zůstávají,“ říkaly. Ale já měla pocit, že moje tchyně se snaží urvat si kus mého syna pro sebe.

„Vždyť je to jen fotka,“ pokračovala paní Novotná a konečně se na mě podívala. „Podívej se na ty oči! Úplně jako Pavel. A nosánek taky.“

„Ale Matýsek je taky můj syn,“ namítla jsem tiše a cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Možná má něco i po mně.“

Tchyně si povzdechla a položila fotku na stůl. „To víš, že ano, Evičko. Ale krev není voda.“

Ta věta mě bodla jako nůž. Vždycky jsem si myslela, že když se vdám za Pavla, budu součástí jeho rodiny. Ale teď jsem měla pocit, že jsem jen cizinka, která porodila jejich pokračování.

Pavel přišel domů z práce o hodinu později. Seděla jsem v kuchyni a zírala do prázdna. „Co se stalo?“ zeptal se opatrně.

„Tvoje máma…“ začala jsem a hlas se mi zlomil. „Držela nad Matýskem tvoji fotku a říkala, že krev není voda.“

Pavel si povzdechl a posadil se vedle mě. „Víš, ona to nemyslí zle. Je na nás pyšná. Ale někdy zapomíná, že Matýsek je i tvůj syn.“

„A co já? Kdo jsem já v téhle rodině?“ vyhrkla jsem zoufale. „Jen chůva pro vaše dítě?“

Pavel mě objal, ale já cítila, jak mezi námi narůstá zeď. Vzpomněla jsem si na vlastní maminku – jak často mi říkala, že babičky mají k dětem svých dcer jiný vztah než k dětem svých synů. „Uvidíš sama,“ smála se kdysi. „Až budeš mít děti.“ Tehdy jsem tomu nevěřila.

Další dny byly plné napětí. Tchyně chodila častěji na návštěvy, přinášela staré hračky po Pavlovi a neustále porovnávala Matýska s jeho otcem. „Takhle přesně spal Pavel!“ „Podívej, jak se směje – úplně jako náš kluk!“ Začala jsem si všímat i maličkostí: když Matýsek plakal, brala ho do náruče a šeptala mu: „Neboj se, babička je tady.“ Nikdy neřekla „maminka je tady“.

Jednou večer jsme seděli s Pavlem u televize a já to už nevydržela. „Musíš jí něco říct,“ naléhala jsem. „Já už to nezvládám. Připadám si jako vetřelec ve vlastním domě.“ Pavel mlčel dlouho, až nakonec řekl: „Víš co? Zkusíme si s mámou promluvit spolu.“ Měla jsem strach, ale souhlasila jsem.

Druhý den jsme pozvali paní Novotnou na kávu. Seděli jsme u stolu a já cítila, jak mi buší srdce až v krku.

Pavel začal: „Mami, víme, že máš Matýska ráda. Ale Evička má pocit, že ji trochu vytlačuješ.“ Tchyně se zatvářila dotčeně.

„To bych nikdy neudělala!“ bránila se. „Jen chci být součástí jeho života. Vždyť je to můj vnuk!“

„Ale on je i můj syn,“ vložila jsem se do toho tiše. „A někdy mám pocit, že mě nevidíte.“ Tchyně chvíli mlčela a pak řekla: „Víš, Evičko… Já nikdy neměla dceru. Chtěla jsem ji mít, ale osud mi dal dva syny. A teď mám pocit… že když přijdu o vás dva, přijdu i o Matýska.“ V očích se jí zaleskly slzy.

Najednou mi došlo, že ona bojuje o své místo stejně zoufale jako já o to své. Že strach ztratit rodinu nás obě žene do kouta.

Od té doby jsme začaly spolu víc mluvit. Nešlo to hned – někdy jsme si lezly na nervy víc než dřív. Ale začala jsem ji víc chápat. A ona mě taky.

Jednoho dne mi tchyně přinesla starou panenku – prý byla její z dětství. „Chtěla bych ji dát Matýskovi,“ řekla nesměle. „A třeba jednou… bude mít sestřičku?“ usmála se.

Možná nikdy nebudeme dokonalá rodina z reklamy na jogurt. Ale možná právě v těch našich bolestech a nedorozuměních je síla.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na Matýska – spí klidně a netuší nic o našich bojích o lásku a místo v rodině.

Ptám se sama sebe: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi tím být matkou a být snachou? A kolik prostoru vlastně máme dát babičkám v životě našich dětí? Co myslíte vy?