Konec, který nikdo nečekal: Když zrada přijde z nejbližšího kruhu

„Tak je to mezi námi opravdu konec?“ zeptala jsem se tiše, zatímco Tomáš stál u dveří našeho bytu na Vinohradech a ani se na mě nepodíval. V jeho očích nebyla lítost, jen únava. „Je to tak. Už to nemá cenu, Anno,“ řekl a jeho hlas byl tvrdý jako lednový mráz. V tu chvíli jsem necítila nic – žádný vztek, žádnou bolest, jen prázdnotu. „Dobře,“ odpověděla jsem a snažila se nezlomit před ním.

Když za ním zaklaply dveře, zůstala jsem stát uprostřed obýváku, kde ještě voněla jeho kolínská. V hlavě mi běžely všechny ty hádky o maličkostech – o ponožkách na zemi, o jeho pozdních návratech z práce, o tom, že už spolu skoro nemluvíme. Ale nikdy jsem si nemyslela, že to skončí takhle rychle a bez vysvětlení. Moje máma mi vždycky říkala: „Anna, nikdy nedopusť, aby tě někdo opustil bez důvodu.“ Ale já jsem byla příliš pyšná na to, abych se ptala proč.

Dny plynuly v mlze. Chodila jsem do práce na magistrát jako robot, večery trávila s vínem a starými fotkami na Instagramu. Jedinou oporou mi byla Lenka – moje nejlepší kamarádka od základky. „On za to nestojí,“ utěšovala mě přes telefon. „Přijď dneska ke mně, uděláme si holčičí večer.“

Souhlasila jsem. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne. Lenka bydlela jen pár ulic ode mě v malém bytě po babičce. Když jsem dorazila, měla už na stole chipsy a otevřené prosecco. Povídaly jsme si dlouho do noci – o všem možném, jen ne o Tomášovi.

Další týden jsem se snažila žít dál. Jednoho odpoledne jsem šla do kavárny na náměstí Míru pro kávu s sebou. Ve frontě přede mnou stál Tomáš – a vedle něj Lenka. Smáli se něčemu, co jsem nemohla slyšet. Když mě spatřili, oba ztuhli. Tomáš se rychle otočil a Lenka se na mě dívala s provinilým výrazem.

„Ahoj,“ řekla jsem chladně.

„Ahoj Aničko…“ začala Lenka, ale Tomáš ji přerušil: „Pojďme.“ A odešli spolu ven.

Zůstala jsem stát s kávou v ruce a cítila, jak se mi hroutí svět. Všechno mi najednou došlo – jejich společné smsky, které mi Lenka ukazovala jen letmo; Tomášovy výmluvy na přesčasy; její neochota mluvit o něm poslední týdny.

Doma jsem brečela do polštáře jako malá holka. Máma přijela hned druhý den. „Tohle si nenech líbit,“ řekla rázně a začala mi vařit čaj. „Musíš jim říct, co cítíš.“

Ale já nevěděla, co cítím. Zrada bolela víc než rozchod samotný. Bylo mi trapně před celou rodinou – teta Jana mi psala povzbudivé zprávy, bratr Petr nabízel pivo a chlapskou radu: „Na takový lidi zapomeň.“

Jenže zapomenout nešlo. Praha byla najednou malá a plná vzpomínek – na lavičky v Riegrových sadech, kde jsme sedávali ve třech; na hospodu U Kroka, kde jsme slavili moje narozeniny; na tramvaj číslo 22, kterou jsme jezdili domů.

Jednoho večera mi přišla zpráva od Lenky: „Můžeme si promluvit?“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec souhlasila. Sešly jsme se v parku pod Petřínem.

„Promiň mi to,“ začala hned mezi prvními slzami. „Já… nevím, jak se to stalo. Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Ale ublížila jsi,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Byla jsi moje nejlepší kamarádka.“

Lenka se rozplakala úplně. „On mě oslovil až po vašem rozchodu… Prý jste spolu už dlouho nebyli šťastní.“

„A ty jsi mu věřila?“ zeptala jsem se hořce.

Mlčela.

Chtěla jsem ji obejmout a zároveň nenávidět. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky přátelství – na společné tábory, první lásky i první zlomená srdce. A teď jsme tu stály jako dvě cizí ženy.

Domů jsem šla pěšky přes most Legií a přemýšlela nad tím vším. Má cenu odpouštět? Nebo je lepší nechat minulost být?

V práci si mě zavolala šéfová paní Novotná: „Vypadáte poslední dobou unaveně, Anno.“ Přikývla jsem a snažila se usmát. Ale uvnitř mě všechno bolelo.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Dvořáková byla laskavá a trpělivá. „Musíte si dovolit být smutná,“ říkala mi. „Ale nezapomeňte žít dál.“

Pomalu jsem se učila znovu dýchat bez bolesti. Začala jsem běhat po nábřeží, chodit do kina sama a občas si dovolit i úsměv.

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Omlouvám se za všechno.“ Smazala jsem ji bez odpovědi.

Život šel dál – pomalu, ale jistě. Nové přátelství vzniklo s kolegyní Martinou z práce; začaly jsme spolu chodit na jógu a povídat si o všem možném.

Ale někdy večer, když ležím v posteli a slyším tramvaje pod oknem, přemýšlím: Proč lidé nejvíc ubližují právě těm, kteří je mají nejradši? A dá se vůbec někdy úplně odpustit?

Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste Lence? Nebo byste nechali minulost za sebou a šli dál?