Zbytečná matka: Příběh Marie a jejích dětí

„Mami, už to neřeš. Prostě mám svůj život,“ řekl mi Petr do telefonu a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá ledový chlad. Bylo to už potřetí tento měsíc, co jsem se pokusila domluvit si s ním schůzku, a potřetí, co mě odmítl. Položila jsem telefon na stůl a zadívala se na starou rodinnou fotografii, kde jsme ještě všichni spolu – já, Petr, Jana a malý Tomáš. Byli jsme šťastní. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Když děti odešly z domu, zůstala jsem s manželem Karlem v našem bytě na sídlišti v Brně. Karel byl vždycky tichý, uzavřený muž. Po jeho infarktu před dvěma lety se ještě víc stáhl do sebe. Dny plynuly v tichu, které občas přerušil jen zvuk televize nebo šramot v kuchyni. V zimních večerech jsem si sedala do křesla s krabicí plnou dopisů a pohlednic od dětí. Nejvíc jich bylo od Jany, prostřední dcery, která žije v Praze. Psala mi o svých dětech, o práci v nemocnici, ale nikdy nenapsala, kdy přijede.

Tomáš, nejmladší, jezdil domů nejčastěji. Ale i on poslední dobou volal jen zřídka. „Mami, mám toho moc v práci. Přijedu příští měsíc, slibuju.“ Věděla jsem, že to říká jen proto, abych měla naději. Ale já už dávno přestala věřit slibům.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a skládala prádlo, když zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo – třeba je to Tomáš! Otevřela jsem dveře a za nimi stála sousedka paní Novotná. „Marie, mohla bys mi půjčit trochu cukru?“ zeptala se. Usmála jsem se a pozvala ji dál. Povídaly jsme si o dětech, o tom, jak rychle vyrostly a jak málo se vracejí domů. „Víš, Marie,“ řekla paní Novotná tiše, „já už jsem si zvykla být sama. Ale ty jsi vždycky byla taková rodinná.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsem dětem dala všechno – lásku, čas, podporu. Proč teď nemají čas oni na mě? Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsme spolu pekli vánoční cukroví nebo chodili na procházky do Lužánek. Všechno to bylo pryč.

Jednoho dne mi přišel dopis od Petra z Německa. Otevřela jsem ho rozechvělýma rukama:

„Mami,

vím, že ti často nevolám a že tě to mrzí. Ale mám tu rodinu a práci, která mě úplně pohlcuje. Nechci tě zklamat, ale asi letos na Vánoce nepřijedeme. Děti mají školu a my s Lenkou jsme oba v práci až do poslední chvíle.

Mám tě rád.

Petr“

Slzy mi stékaly po tváři a kapaly na papír. Nechtěla jsem být sentimentální, ale nemohla jsem si pomoct. Karel přišel do kuchyně a viděl mě plakat.

„Co je zase?“ zeptal se otráveně.

„Petr zase nepřijede,“ zašeptala jsem.

Karel jen pokrčil rameny: „Vždyť mají svůj život.“

Ale co já? Kde je můj život? Celá léta jsem žila pro ně – vařila jim oblíbené jídlo, pomáhala s úkoly, utěšovala při prvních láskách i zklamáních. A teď? Jsem tu jen jako stín jejich minulosti.

Začala jsem chodit na procházky do parku a pozorovala mladé maminky s dětmi. Občas jsem zaslechla útržky rozhovorů:

„Mami, pojď si hrát!“

„Počkej chvilku, musím zavolat babičce.“

Zamrazilo mě – možná jednou budou i moje vnoučata volat své babičce jen proto, že musí.

Jednou večer mi Jana zavolala:

„Mami, promiň, že se tak málo ozývám. Je toho moc…“

„Janičko,“ skočila jsem jí do řeči, „já jen… chybíš mi.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Já vím… Ale víš co? Přijeď někdy ty k nám do Prahy! Děti by tě rády viděly.“

Srdce mi poskočilo radostí i smutkem zároveň. Proč musím já jezdit za nimi? Proč už nejsem ten středobod jejich světa?

Začala jsem psát deník. Psala jsem o svých pocitech, o tom prázdnu uvnitř sebe. Někdy jsem měla chuť všechno vzdát – přestat volat, přestat psát dopisy a čekat na odpovědi, které nikdy nepřijdou.

Jednou ráno jsem potkala Tomáše před domem. Přijel nečekaně.

„Ahoj mami,“ objal mě pevně.

„Tomáši! Ty jsi přijel?“

„Chtěl jsem tě vidět… Vím, že to poslední dobou flákám.“

Seděli jsme spolu u kávy a povídali si dlouho do noci. Řekl mi o svých starostech v práci i o tom, jak je těžké skloubit všechno dohromady.

„Víš mami,“ řekl nakonec tiše, „někdy mám pocit, že ti nikdy nebudu moct vrátit všechno to, co jsi pro nás udělala.“

Usmála jsem se skrz slzy: „Já po vás nikdy nic nechtěla… Jen abyste byli šťastní.“

Když Tomáš odešel, uvědomila jsem si jednu věc – možná už nejsem středobodem jejich světa. Ale pořád mám své místo v jejich srdcích.

A tak se ptám sama sebe: Je samota cena za lásku mateřskou? Nebo jsme si sami vinni tím odcizením? Co myslíte vy?