Když rozpočet rozdělí lednici: Příběh o Janu, Lucii a jedné lednici

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Zase jsi koupila ty drahé jogurty? Vždyť jsme se domluvili, že budeme šetřit!“ křičel jsem přes kuchyň, zatímco jsem vytahoval z tašky další a další věci, které podle mě do našeho napjatého rozpočtu prostě nepatřily. Lucie stála u dřezu, ruce zkřížené na prsou, a v očích jí hořel vzdor. „A ty zase přitáhl pivo a klobásy! To je jako v pořádku?“ odsekla mi. V tu chvíli jsem měl pocit, že se naše kuchyň proměnila v bitevní pole.

Bydlíme spolu už čtvrtý rok v malém bytě na Žižkově. Oba pracujeme – já jako účetní v malé firmě, Lucie je učitelka na základce. Peněz nikdy nebylo nazbyt, ale poslední měsíce byly zvlášť těžké. Energie zdražily, nájem nám majitel zvýšil a já měl pocit, že se nám peníze rozplývají pod rukama. Každý nákup byl teď malou válkou – co je zbytečné, co je nutné, kdo utrácí víc.

Ten večer jsme se hádali dlouho. O jogurty, o pivo, o to, kdo platil poslední nákup. A pak Lucie řekla něco, co mi vyrazilo dech: „Víš co? Rozdělíme si lednici. Každý si bude kupovat svoje věci a starat se o sebe. Aspoň uvidíme, kdo z nás je větší rozhazovač.“

Nejdřív jsem si myslel, že žertuje. Ale když jsem druhý den přišel domů, na lednici byly nalepené barevné papírky: „Jan – horní dvě police“, „Lucie – spodní dvě police“. V mrazáku byla čára fixou. Bylo to směšné… a zároveň strašně smutné.

První dny jsme se tomu snažili smát. Lucie si koupila svoje oblíbené sýry a zeleninu, já zase salámy a pivo. Každý si vařil zvlášť. Když jsem si chtěl vzít něco z její police, jen se na mě podívala: „To je moje.“ A já jí to oplatil stejnou mincí.

Ale brzy se z toho stala rutina. Přestali jsme spolu jíst večeře. Každý seděl u svého talíře, někdy i v jiné místnosti. Přestali jsme si povídat o práci, o tom, co nás trápí. Lednice byla symbolem našeho rozdělení – a já si začal uvědomovat, jak moc mi chybí ty společné chvíle.

Jednou večer jsem přišel domů později. Lucie seděla u stolu a brečela. „Co se děje?“ zeptal jsem se opatrně. „Dneska mi jedna holčička ve škole řekla, že její rodiče se rozvádějí kvůli penězům… A já jsem si uvědomila, že my dva k tomu nemáme daleko,“ vzlykla.

Sedl jsem si vedle ní a poprvé po dlouhé době ji objal. „Já nechci přijít o tebe kvůli nějakým jogurtům nebo klobásám,“ řekl jsem tiše.

Další den jsme si sedli ke stolu a začali mluvit – opravdu mluvit. O tom, proč máme strach z budoucnosti, proč nás peníze tak děsí, proč máme pocit, že musíme bojovat jeden proti druhému místo toho, abychom byli tým.

Rozhodli jsme se lednici zase spojit. Vyhodili jsme papírky i fixu z mrazáku. Udělali jsme si společný nákupní seznam a domluvili se na pravidlech – žádné výčitky za občasné radosti, ale taky větší plánování a otevřenost.

Není to dokonalé. Občas se pohádáme i teď. Ale už vím, že největší chyba byla nechat lednici stát mezi námi jako bariéru.

Někdy večer otevřu lednici a usměju se: je tam všechno pomíchané dohromady – její jogurty vedle mého piva, moje klobásy vedle její zeleniny. A vím, že tohle je správně.

Možná je to hloupé, ale ptám se vás: Kolik z nás už někdy nechalo obyčejné věci stát mezi sebou a tím druhým? A stojí to za to?