Po 35 letech manželství mě opustil kvůli kartářce: Příběh Anny z Vinohrad

„To nemyslíš vážně, Marku!“ vykřikla jsem, když jsem v jeho očích poprvé uviděla tu chladnou rozhodnost. Seděl naproti mně v naší kuchyni na Vinohradech, kde jsme spolu strávili většinu života. V ruce svíral hrnek s čajem, který už dávno vystydl. „Anno, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju změnu. Potřebuju… sebe.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Bylo mi dvaašedesát a po pětatřiceti letech manželství jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ale tohle? Marek, můj Marek, se kterým jsme spolu vychovali dvě děti, přežili revoluci, privatizaci i všechny ty malé i velké krize, mi teď oznamuje, že odchází. A ne k nějaké kolegyni z práce nebo dávné lásce ze střední. Odchází k kartářce. K ženě, která mu prý „otevřela oči“ a „ukázala nový smysl života“.

„To je nějaký vtip? Ty věříš na ty její karty?“ ptala jsem se zoufale a hlas se mi třásl. „Ona není jen kartářka,“ odpověděl tiše Marek. „Je jiná. Rozumí mi. S tebou už si nemám co říct.“

Ta slova mě bolela víc než samotná zrada. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsme se odcizili. Poslední roky jsme žili spíš vedle sebe než spolu. On večer u televize, já s knížkou nebo na zahrádce. Děti už dávno mají své životy – Petra žije v Brně, Tomáš v Plzni. Občas přijedou na víkend, ale většinou jsme tu byli sami dva.

Vzpomněla jsem si na naše začátky. Jak jsme se poznali na fakultě, jak jsme spolu chodili na pivo do hospody U Tygra, jak jsme se smáli a snili o budoucnosti. Jak jsme se hádali o politice i o tom, kdo má vynést koš. Jak jsme plakali nad nemocí jeho maminky a radovali se z narození vnoučat.

A teď? Teď tu sedím sama v kuchyni a Marek balí kufr. „Opravdu to chceš?“ ptám se naposledy. „Ano,“ odpoví bez zaváhání.

První týdny po jeho odchodu byly peklo. Nemohla jsem spát, jídlo mi nechutnalo, všechno mi připomínalo jeho – jeho hrnek na stole, jeho pantofle u postele, jeho oblíbená knížka na nočním stolku. Sousedka Jitka mi nosila koláče a snažila se mě rozptýlit drby o tom, jak paní Nováková z druhého patra zase nadává na psa. Ale já ji sotva vnímala.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na rozsvícené ulice Prahy. Přemýšlela jsem, kde asi Marek je. Jestli je šťastný. Jestli si opravdu myslí, že mu nějaká kartářka dá to, co já už nemůžu.

Začaly mi chodit zprávy od dětí. „Mami, drž se,“ psala Petra. „Jestli chceš, přijeď na víkend.“ Tomáš byl stručnější: „To je blbec.“

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla do kavárny sama. Seděla jsem tam s kávou a pozorovala lidi kolem sebe – mladé páry, staré dámy s kamarádkami, maminky s dětmi. Najednou mi došlo, že nejsem jediná, kdo je sám. Že samota není trest – je to prostor pro nový začátek.

Začala jsem chodit na procházky do Riegrových sadů, přihlásila jsem se do kurzu italštiny pro seniory a dokonce jsem začala malovat akvarely podle videí na internetu. Pomalu jsem si zvykala na nový rytmus života bez Marka.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Volal Marek. „Anno, můžu přijít? Potřebuju si promluvit.“

Seděli jsme zase v kuchyni naproti sobě – tentokrát už bez jeho hrnku a pantoflí. „Ona… ona není taková, jak jsem si myslel,“ začal opatrně Marek. „Je jiná než ty. Ale… chybíš mi.“

Cítila jsem směs hněvu a lítosti. „Myslíš si, že můžeš jen tak přijít zpátky?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím,“ přiznal Marek. „Ale chtěl bych to zkusit.“

Dlouho jsem mlčela. Pak jsem řekla: „Já už nejsem ta Anna, kterou jsi znal před měsícem. Naučila jsem se být sama sebou. A nevím, jestli tě ještě chci zpátky.“

Marek odešel s hlavou sklopenou.

Dnes je to půl roku od jeho odchodu. Občas si napíšeme zprávu nebo zavoláme kvůli dětem či vnoučatům. Ale už nejsem ta zoufalá žena, která prosí o lásku. Jsem Anna z Vinohrad – žena, která přežila zradu a našla v sobě sílu začít znovu.

Někdy večer přemýšlím: Proč lidé utíkají před realitou k iluzím? A je možné po tolika letech odpustit – nejen druhému, ale hlavně sobě?