Dvě tváře Tomáše: Příběh zrady a odvahy

„Tomáši, kde jsi byl včera večer? Neříkej mi, že zase v práci do noci.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Tomáš se na mě ani nepodíval, jen si rozvazoval kravatu a s povzdechem odpověděl: „Byl jsem na poradě, už jsem ti to říkal.“ Jeho hlas byl unavený, ale něco v jeho očích mě bodlo. Dvacet tři let jsme spolu žili, vychovali syna, postavili dům v Říčanech, spláceli hypotéku a plánovali společné stáří. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla být jednou z těch žen, kterým se smějeme u kávy v práci: „Představ si, měla manžela a nevěděla, že má druhou rodinu na druhém konci republiky!“

Ale teď jsem tu stála, s mobilem v ruce a srdcem bušícím až v krku. Včera večer mi přišla zpráva od neznámého čísla: „Váš manžel není tím, za koho ho máte. Zavolejte mi.“ Nejprve jsem to chtěla ignorovat. Ale zvědavost a strach mě přemohly. Když jsem zavolala, ozvala se žena. „Jmenuji se Petra. Myslím, že máme společný problém.“

Začalo to nenápadně. Tomáš byl poslední rok často pryč – služební cesty do Brna, školení v Plzni, víkendy na „firemních akcích“. Vždycky měl vysvětlení. Ale najednou mi začaly unikat detaily: cizí parfém na jeho košili, účtenka z restaurace v Pardubicích, když měl být v Praze. Syn Adam si všiml, že je táta podrážděný a často zapomíná na sliby.

S Petrou jsme se setkaly v kavárně na Smíchově. Byla nervózní, ruce se jí třásly. „Jsem s Tomášem tři roky. Myslela jsem, že je rozvedený. Máme spolu malou dceru.“ V tu chvíli se mi udělalo špatně. Tomáš měl s jinou ženou dítě? Petra vytáhla fotky – Tomáš s holčičkou na hřišti, Tomáš u vánočního stromku. Poznala jsem jeho úsměv i pohled.

„Nikdy mi neřekl o vás ani o vašem synovi,“ šeptala Petra. „Vždycky říkal, že je často pryč kvůli práci.“ Slzy mi stékaly po tváři. V hlavě mi běžely všechny ty roky – dovolené v Chorvatsku, společné Vánoce, hádky i smíření. Jak mohl žít dva životy? Jak mohl lhát nejen mně, ale i Petře?

Když jsem se vrátila domů, Tomáš seděl u televize a díval se na zprávy. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně. „Vím o Petře. Vím o vaší dceři.“ Jeho tvář zbledla. Poprvé za dlouhou dobu jsem viděla strach v jeho očích.

„Chtěl jsem ti to říct…“ začal koktat. „Nechtěl jsem vám ublížit…“

„Už jsi ublížil,“ přerušila jsem ho. „Všem nám.“

Následující týdny byly peklo. Adam odmítal s tátou mluvit. Moje máma mi radila: „Vyhoď ho! Taková zrada se neodpouští.“ Ale já jsem byla paralyzovaná – co bude dál? Máme společný dům, úspory, syn studuje vysokou školu…

Tomáš se snažil omlouvat, psal mi dlouhé dopisy, prosil o druhou šanci. Ale já už mu nevěřila ani slovo. Petra mi psala každý den – byla stejně zničená jako já. Společně jsme řešily alimenty, právníky i to, jak vysvětlit dětem pravdu.

Jednoho večera přišel Adam domů pozdě a našel mě plačící v kuchyni. „Mami, proč jsi mu to dovolila?“ zeptal se tiše.

„Nevěděla jsem to…“ odpověděla jsem zlomeně.

„Ale teď už to víš,“ řekl a objal mě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit, proč jsem si ničeho nevšimla – nebo spíš proč jsem nechtěla vidět pravdu. V práci mě kolegyně litovaly nebo šeptaly za zády. Některé mi psaly podpůrné zprávy: „Neboj se začít znovu.“

Po půl roce jsme s Tomášem podepsali rozvodové papíry. Dům jsme prodali a já si pronajala malý byt na Vinohradech. Adam zůstal chvíli u mě, pak odešel na koleje do Brna.

S Petrou jsme zůstaly v kontaktu – spojilo nás neštěstí i odvaha postavit se pravdě čelem. Občas si napíšeme nebo zajdeme na kávu. Její dcera roste a začíná se ptát na tátu.

Někdy večer sedím sama u okna a přemýšlím: Jak dlouho bych ještě žila ve lži, kdyby mi Petra nenapsala? Kolik žen kolem nás žije podobný příběh a bojí se otevřít oči? Možná je čas přestat se smát cizím neštěstím a začít mluvit o tom svém.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková zrada někdy odpustit?