Proč pěstuješ ty kytky?

„Proč se s tím vůbec pipláš? Všechno jsem to vytrhala. Měla bys radši sázet brambory, ne nějaký nesmysly.“ Mámin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u okna, v ruce zbytek stonku mé oblíbené pivoňky, a cítila, jak mi v krku narůstá knedlík. Venku na záhoně zůstaly jen hnědé fleky v hlíně, kde ještě včera kvetly moje květiny.

„Mami, proč jsi to udělala?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl.

„Protože je to zbytečný! Kytky tě nenasytí. Máme malou zahradu, potřebujeme zeleninu. A vůbec, už nejsi malá holka, abys tu hrála na princeznu v růžovém záhonku.“

Bylo mi dvacet tři a pořád jsem bydlela doma v malé vesnici u Jihlavy. Táta odešel, když mi bylo deset, a máma od té doby všechno řídila sama. Pracovala ve fabrice, dřela od rána do večera, a já byla její jediná dcera – její jediná naděje na lepší život. Jenže já jsem chtěla něco jiného než ona.

Květiny mě fascinovaly odmalička. U babičky jsem celé léto trávila v zahradě, pozorovala motýly na floxech a učila se rozeznávat druhy podle tvaru listů. Když babička umřela, zdědila jsem po ní starý herbář a pár semínek. Každý rok jsem je s láskou sázela do našeho záhonu – dokud máma nezačala tvrdit, že je to plýtvání místem.

„Mami, já ty kytky potřebuju,“ šeptla jsem. „Dělají mi radost.“

„Radost? A z čeho budeme žít? Myslíš, že tě někdo uživí za to, že umíš poznat tulipán od narcisů?“

V tu chvíli jsem cítila vztek i bezmoc zároveň. Všechno, co jsem milovala, bylo pro ni jen zbytečností. Přitom ona sama kdysi ráda pletla věnce z lučního kvítí – aspoň to říkala babička. Co se změnilo?

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jestli máma někdy pochopí, jak moc pro mě květiny znamenají. V hlavě mi zněla její slova: „Už nejsi malá holka.“ Ale já se tak cítila – malá a bezmocná.

Ráno jsem šla do práce do místní knihovny. Cestou jsem se zastavila u domu sousedky paní Novotné. Její zahrada byla plná barev – růže, astry, slunečnice. „Dobré ráno, Klárko,“ usmála se na mě přes plot. „Nechceš pár řízků? Mám tu krásné pelargonie.“

„Ráda bych, ale máma mi včera všechno vytrhala,“ přiznala jsem tiše.

Paní Novotná pokývala hlavou: „To je škoda. Ale víš co? Když budeš chtít, můžeš si přijít zahradničit ke mně.“

Ta nabídka mě zahřála u srdce. Odpoledne jsem opravdu přišla a pomáhala jí sázet nové sazenice. Povídaly jsme si o všem možném – o životě, o snech i o tom, jak těžké je někdy najít pochopení doma.

„Moje máma byla stejná,“ řekla paní Novotná. „Chtěla ze mě mít švadlenu jako ona. Ale já chtěla být učitelka. Nakonec jsem si to vybojovala.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jestli mám taky sílu bojovat za své sny. Večer u večeře bylo dusno.

„Kde jsi byla?“ zeptala se máma podezřívavě.

„U paní Novotné na zahradě.“

„Zase ty kytky! Kláro, kdy už pochopíš, že to nikam nevede?“

„A ty kdy pochopíš, že nejsem ty?“ vyhrkla jsem poprvé v životě nahlas.

Máma zbledla. „Co jsi to řekla?“

„Že nejsem ty! Já nechci žít tvůj život! Chci dělat něco, co mě naplňuje.“

Nastalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Máma vstala od stolu a odešla do ložnice. Já tam seděla s hlavou v dlaních a poprvé pocítila úlevu – i když mě bolela každá buňka těla.

Další dny jsme spolu skoro nemluvily. Doma bylo chladno nejen kvůli podzimu za oknem. Ale já začala chodit k paní Novotné častěji a pomalu si budovala vlastní malý záhonek na jejím pozemku.

Jednou večer přišla máma za mnou do pokoje. „Kláro…“ začala nejistě. „Já… možná jsem byla moc tvrdá.“

Podívala jsem se na ni – poprvé po letech ne jako na nepřítele, ale jako na člověka, který taky někdy prohrává svůj boj.

„Mami… já tě chápu. Ale potřebuju žít svůj život.“

Přikývla a odešla beze slova.

Dnes mám vlastní malou zahradu za domem a občas prodávám květiny na trhu v Jihlavě. Máma už tolik nebrblá – možná proto, že vidí, že dokážu být šťastná i bez bramborového pole.

Někdy si říkám: Kolik z nás žije životy podle představ druhých? A kolik odvahy je potřeba k tomu říct: Tohle je můj život? Co byste udělali vy na mém místě?