Dluhy, které nejsou moje: Jak jsem ztratila sama sebe mezi rodinnými závazky

„Lucie, prosím tě, nemohla bys mi půjčit ještě těch pět tisíc? Už mi volali z banky…“ hlas paní Jany, mé tchyně, se třásl a já cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Bylo to už potřetí tento měsíc. Stála jsem v kuchyni našeho dvoupokojového bytu na Jižním Městě a dívala se na svého osmiletého syna Matěje, jak si sám ohřívá večeři v mikrovlnce.

„Mami, kdy si se mnou půjdeš zase hrát?“ ozvalo se z obýváku. Přes slzy jsem sotva viděla na telefon. „Za chvíli, Matýsku,“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. Ale uvnitř mě to trhalo na kusy.

Všechno začalo před dvěma lety, když tchyně přišla o práci v místní knihovně. Můj muž Petr byl jedináček a jeho matka na něm vždycky visela. Já jsem měla pocit, že když jí pomůžeme, bude to správné – vždyť rodina je přece základ všeho. Jenže Jana měla dluhy, o kterých jsme neměli ani tušení. Kreditky, půjčky na domácnost, dokonce i nějaké nebankovní úvěry. Petr byl v šoku, když jsme to zjistili. Ale místo aby se postavil čelem k problému, otočil se na mě: „Lucko, ty tomu rozumíš líp… Prosím tě, pomoz jí.“

A tak jsem začala platit. Nejprve z našich úspor, pak z peněz za pronájem mého bytu na Proseku. Můj byt byl sice starší a dál od centra než ten Petrovo po otci na Vinohradech, ale i tak jsme za něj dostávali slušný nájem. Ty peníze měly být pro Matěje – na kroužky, na dovolenou, na lepší budoucnost. Místo toho šly každý měsíc na splátky cizích dluhů.

Začala jsem být unavená. Večer jsem seděla nad tabulkami v Excelu a snažila se najít způsob, jak to všechno utáhnout. Petr mi moc nepomáhal – měl pocit, že když chodí do práce a občas navštíví mámu s nákupem, dělá dost. Já jsem byla ta „praktická“, ta „silná“. Jenže moje síly docházely.

Jednou v noci jsem slyšela Matěje plakat ve svém pokoji. Sedla jsem si k němu na postel a on mi zašeptal: „Mami, proč už nejsi jako dřív?“ Nedokázala jsem mu odpovědět. Jak mu vysvětlit, že místo pohádek a společných víkendů řeším cizí exekuce?

Začaly hádky s Petrem. „Proč to všechno musíš dělat ty?“ ptala jsem se ho zoufale. „Je to tvoje máma!“ On jen pokrčil rameny: „Ty jsi v tom lepší… A navíc – kdybychom jí nepomohli, skončila by na ulici.“

Jednoho dne mi volali ze školy – Matěj měl problém s chováním. Prý je poslední dobou uzavřený, nesoustředí se a často je smutný. Učitelka mi řekla: „Možná by potřeboval víc vaší pozornosti.“ Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

Začala jsem přemýšlet: Proč vlastně zachraňuju někoho, kdo si své problémy způsobil sám? Proč mám pocit viny já? Když jsem to řekla Petrovi, jen mávl rukou: „To přejde.“ Ale nepřešlo.

Jednoho večera jsem seděla s Janou u ní v bytě a ona mi mezi řečí řekla: „Víš, Lucko, já ti nikdy nezapomenu, co pro mě děláš… Ale stejně si myslím, že kdybych byla mladší, zvládla bych to líp.“ V tu chvíli mi došlo, že ona vlastně nikdy nepřijala odpovědnost za své chyby.

Začala jsem být naštvaná – na ni, na Petra i na sebe. Proč pořád zachraňuju ostatní a zapomínám na vlastní dítě? Proč mám pocit, že musím být ta silná?

Jednou večer jsem si sedla k Matějovi a řekla mu: „Promiň mi všechno to, co teď nezvládám. Slibuju ti, že to změním.“ A opravdu – začala jsem hledat cestu ven. S Petrem jsme si sedli a řekla jsem mu jasně: „Buď začneš řešit situaci s mámou ty, nebo končím.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy mě opravdu poslouchal.

Začali jsme hledat pomoc – kontaktovali jsme sociální pracovnici i finančního poradce. Jana musela podepsat splátkový kalendář a začít žít z minima. My jsme přestali platit za ni všechno – a já mohla konečně zase být mámou.

Dnes už vím, že rodina je důležitá – ale ne za každou cenu. Někdy musíme chránit sami sebe i své děti před tím, co není naše vina.

A tak se ptám: Kolik toho má člověk obětovat pro rodinu? Kde je ta hranice mezi pomocí a sebepoškozováním? Co byste udělali vy?