Moje snacha dělá ze své výchovy frašku – a já se bojím o vnučku

„Proboha, Lenko, proč má Anička na sobě tu zimní bundu? Vždyť je červen a venku je třicet stupňů!“ vyhrkla jsem, sotva jsem došla k lavičce v parku, kde seděla moje snacha s mobilem v ruce. Ostatní děti pobíhaly kolem v lehkých šatičkách, tričkách a sandálkách, smály se a hrály si na honěnou. Jen moje vnučka Anička stála stranou, zpocená, tváře rudé a oči sklopené k zemi.

Lenka ani nezvedla oči od displeje. „Maminko, to je kvůli pylu. Všude je alergie, víš přece, jak je to teď nebezpečné. A taky slunce. Musíme být opatrní.“

„Ale vždyť se jí děti smějí! Podívej se na ni! Vždyť se ani nehne, jen tam stojí a kouká na ostatní,“ naléhala jsem tiše, aby nás neslyšely ostatní maminky. Ale už bylo pozdě – dvě z nich se po nás ohlédly a jedna si něco pošeptala druhé. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem.

Anička se ke mně pomalu připlížila. „Babi, můžu si sundat čepici? Je mi hrozný horko.“

Lenka se zamračila. „Ne, Aničko! Říkala jsem ti, že slunce je nebezpečné. A babička to musí pochopit taky.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť já sama jsem vychovala dva syny – Tomáše a Petra – a nikdy jsem je takhle nesvazovala. Ano, byla jsem opatrná, ale věděla jsem, že děti potřebují běhat, smát se a někdy i trochu riskovat. Ale Lenka? Ta má na všechno tabulky, návody z internetu a rady z mateřských skupin na Facebooku.

Když jsme přišly domů, Anička byla celá propocená a uplakaná. „Mami, proč nemůžu být jako ostatní děti?“ zeptala se tiše.

Lenka ji objala, ale její hlas byl tvrdý: „Protože já vím nejlíp, co je pro tebe dobré.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na vlastní dětství – jak jsme s kamarádkami běhaly bosé po trávě u babičky na chalupě, jak jsme lezly po stromech a vracely se domů špinavé a šťastné. Co se to stalo s dnešními rodiči? Proč mají pocit, že musí své děti chránit před každým smítkem prachu?

Druhý den jsem si pozvala svého syna Tomáše na kávu. „Tome, musíme si promluvit o Aničce,“ začala jsem opatrně.

Tomáš si povzdechl. „Já vím, mami. Ale Lenka… ona je prostě taková. Bojí se o Aničku pořád. Když něco řeknu, pohádáme se.“

„Ale vždyť tím Aničce ubližuje! Děti se jí smějí, nemá kamarády…“

Tomáš sklopil hlavu. „Já už nevím, co dělat. Nechci doma hádky.“

V tu chvíli jsem pochopila, že tahle bitva nebude jednoduchá. Lenka byla přesvědčená o své pravdě a Tomáš se bál konfliktů. Ale já nemohla jen tak přihlížet.

Začala jsem trávit s Aničkou víc času sama. Brala jsem ji na procházky do lesa, kde si mohla sundat bundu a běhat volně. Smála se, když jsme sbíraly šišky a hrály si na schovávanou. Ale pokaždé, když jsme se vracely domů, Lenka mě probodávala pohledem.

Jednou večer mi zavolala: „Marie, prosím tě, přestaň Aničku rozmazlovat! Já chci jen její dobro.“

„Ale Lenko,“ odpověděla jsem tiše, „možná bys měla víc naslouchat tomu, co chce ona sama.“

„Ty mi chceš říct, že nevím, co je pro moje dítě nejlepší?“ vyjela na mě.

„Ne… jen si myslím, že někdy je lepší pustit děti trochu z řetězu. Aby mohly dýchat.“

Zavěsila beze slova.

Dny plynuly a napětí mezi mnou a Lenkou rostlo. Tomáš byl mezi námi jako mezi mlýnskými kameny. Anička byla stále smutnější a uzavřenější.

Jednoho dne přišla ze školky uplakaná – děti jí říkaly „Mumie“ kvůli tomu, jak ji Lenka oblékala i v horku.

To už jsem nevydržela. Sedla jsem si s Lenkou ke stolu: „Lenko, podívej se na Aničku! Je nešťastná! Chceš ji chránit před světem tak moc, až ji od něj úplně odstřihneš?“

Lenka mlčela dlouho. Pak se jí zaleskly oči slzami: „Já… já mám strach. Všude čtu o nemocech, alergiích… Nechci ji ztratit.“

Poprvé jsem ji viděla slabou a nejistou. Chytila jsem ji za ruku: „Nikdo nechce Aničce ublížit. Ale možná jí ubližujeme tím strachem.“

Od té doby jsme spolu začaly víc mluvit. Lenka pomalu povolovala – dovolila Aničce běhat venku bez bundy i čepice. Bylo to těžké pro nás obě.

Ale pořád mám strach – co když ten strach nikdy nezmizí? Co když naše děti budou žít ve světě plném zákazů a příkazů?

Někdy si kladu otázku: Je lepší chránit dítě za každou cenu – nebo mu dát svobodu i za cenu rizika? Co byste udělali vy na mém místě?