Tři roky poté: Jak mě nevlastní dcera naučila znovu milovat rodinu

„Mami, já už to fakt nevydržím!“ Klára stála ve dveřích našeho malého bytu v Nuslích, batoh přehozený přes rameno a oči plné slz. Petr, můj muž, se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj neviděla od doby, kdy jsme se brali – směs strachu a naděje. Bylo to přesně tři roky od naší svatby a já si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Jenže tohle bylo jiné. Klára, jeho dcera z prvního manželství, se rozhodla nastěhovat k nám, protože chtěla studovat žurnalistiku na Karlově univerzitě. Její máma to neunesla a vyhodila ji z domu.

První týdny byly jako jízda na horské dráze. Klára byla uzavřená, často se mnou nemluvila a když už, tak jen krátce a odměřeně. „Můžeš mi prosím nepřesouvat věci v koupelně?“ vyštěkla na mě jedno ráno, když jsem jí omylem přerovnala kosmetiku. Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou to skončilo hádkou. „Kláro, Simona to nemyslela zle,“ říkal jí tiše. Já jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednou večer jsem zaslechla Kláru plakat za zavřenými dveřmi jejího pokoje. Stála jsem tam dlouho, ruka mi svírala kliku, ale nakonec jsem odešla. Nevěděla jsem, jak jí pomoct. Připomnělo mi to moje vlastní dospívání – taky jsem se cítila sama a nepochopená. Ale tehdy mi nikdo ruku nepodal.

Jednoho dne přišla domů pozdě večer. Byla promočená až na kost a v ruce držela roztrženou tašku s učebnicemi. „Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně. „Nic,“ odsekla a zabouchla za sebou dveře. Petr byl v práci na noční směně a já tam stála sama, zoufalá a bezradná.

Druhý den ráno jsem jí udělala čaj a položila ho před její dveře. Neřekla jsem nic, jen jsem tam nechala hrnek s lístečkem: „Kdybys chtěla mluvit, jsem tady.“ O hodinu později přišla do kuchyně, sedla si ke stolu a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Děkuju.“

Začaly jsme spolu trávit víc času. Pomáhala jsem jí s referáty do školy, ona mi ukazovala svoje články do školního časopisu. Jednou mi přečetla text o rozvodu svých rodičů. Bylo to syrové a bolestivé čtení. „Máš talent,“ řekla jsem jí upřímně. Poprvé se na mě usmála.

Petr si toho všiml a byl šťastný. „Jsem rád, že si rozumíte,“ řekl mi jednou večer, když jsme seděli na balkoně s vínem. „Měl jsem strach, že to nezvládneme.“ Já taky.

Jenže pak přišla další rána. Klářina máma jí přestala platit alimenty a my jsme najednou měli problém vyjít s penězi. Petr pracoval jako dispečer v dopravním podniku a já byla učitelka na základce – žádné velké výplaty. Klára si našla brigádu v kavárně, ale byla vyčerpaná a známky jí šly dolů.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a počítali peníze na nájem. „Možná bych měla školu přerušit,“ řekla Klára tiše. Petr zbledl: „To ne! Kvůli nám ne.“ Já jsem cítila slzy v očích – tolik se snažila a teď měla všechno vzdát?

Rozhodla jsem se jednat. Začala jsem doučovat děti ze sousedství po večerech a Petr bral přesčasy. Klára se snažila šetřit každou korunu. Bylo to těžké období – hádky kvůli maličkostem, únava, napětí. Ale zároveň nás to spojilo víc než kdy dřív.

Jednou v noci jsme s Klárou seděly v kuchyni u čaje. „Víš, Simono,“ začala váhavě, „já ti to nikdy neřekla… ale děkuju ti za všechno. Kdybys tu nebyla… asi bych to vzdala.“ Chvíli jsme mlčely a pak mě objala. Poprvé ne jako nevlastní matku, ale jako někoho blízkého.

Dnes je to tři roky od chvíle, kdy Klára poprvé vstoupila do našeho bytu s očima plnýma slz a vzteku na celý svět. Dnes je z ní sebevědomá mladá žena, která dokončuje bakaláře a píše články do jednoho z největších českých deníků. Jsme rodina – ne dokonalá, ale opravdová.

Někdy si říkám: Kolik rodin kolem nás prochází podobnými boji? A kolik z nás má odvahu vydržet i tehdy, když je nejhůř? Co byste udělali vy na mém místě?